Jak překonat nepřekonatelné? To už si Tiamat zkusili, když po nedostižné „Wildhoney“ přispěchali s geniální „A Deeper Kind Of Slumber“ a málem se jim historický kousek z roku 1994 podařilo vyrovnat. Johann Edlund, ač zmáhán drogovými experimenty, které přerůstaly v regulérní závislost, se vybičoval k takovému výkonu, že Tiamat jednou pro vždy zapsal do dějin rockové hudby velice výrazným písmem, a i když pravověrní fanoušci (příznivci extrémnějších odrůd metalu) vývoj kapely nikdy nepřijali, zůstaly „Wildhoney“ a „A Deeper Kind Of Slumber“ ikonami devadesátých let a pro historii kapely jednoznačnými milníky. Edlund, přesvědčen o své výjimečnosti, byl rozhodnut stvořit další dílo, jehož kvalita by mohla konkurovat oběma předchozím albům a cestu k tomu viděl skrze smíchání dosavadních vývojových částí Tiamat. Vzhledem k tomu, jak byla kariéra kapely členitá a diametrálně odlišná, nemohlo toto rozhodnutí dopadnout dobře.
Byla sice svobodná devadesátá léta, během nichž se v hudbě tolerovalo mnohem více než v předchozích dvou dekádách, a prolínání světa novoromantismu, synth-popu či post-punku, tedy temného světa Depeche Mode, bylo velmi oblíbenou záležitostí, kterou však někteří posluchači nepřijali. V době, kdy Edlund vydával „A Deeper Kind Of Slumber“, přišli britští kolegové Paradise Lost, s nimiž Tiamat pojil podobný vývoj kariéry, s albem „One Second“, na němž k nelibosti části fanoušků tyto vlivy aplikovali. A tohle album jako kdyby Edlundovi osvítilo cestu, kudy by se mohli Tiamat vydat a dostat se z bludného kruhu přehnaných očekávání a nenaplněných nadějí. Po „A Deeper Kind Of Slumber“ nemohli v tomhle stylu jít nikam dál, nebylo se kam posouvat, a vytvořit jednovaječné dvojče výjimečně skvělé desky nebylo něco, co by kdokoliv chtěl.
Ve hře byl návrat k tvrdým riffům, přestože kytarista Thomas Petterson zase Tiamat opustil. Nebylo to tak, že by Edlund začal tvořit v intencích „The Astral Sleep“ či „Clouds“, spíše si osvojil styl gotického rocku a metalu, čímž se skladby začaly podobat jakýmsi tvrdším The Sisters Of Mercy a Edlundův zpěv se až nápadně začínal podobat výrazu Andrewa Eldritche. Zarážející byl větší příklon k písničkovosti, který nahradil neopakovatelnou atmosféru předchozích dvou desek, což neprospělo tajemné auře, která „Wildhoney“ a „A Deeper Kind Of Slumber“ pohlcovala. Jenže doba běžela kupředu velmi rychle, přestávala přát epickým, monstrózně pojatým dílům a dávala zelenou všeobecnému zjednodušování. Tomu ke smutku většiny fanouškům na „Skeleton Skeletron“ podlehli i Tiamat.
Jasné je to od začátku, přestože „The Church Of Tiamat“ plní funkci otvíráku jako „Cold Seed“ na „A Deeper Kind Of Slumber“ a při jeho prvním poslechu byla naděje, že se další materiál zvrátí do mnohem sofistikovanější podoby. To se nestalo a „Brighter Than The Sun“, které vedle hlubokého Edlundova projevu dominuje ženský hlas, dala jasně najevo, že se hraje s jinými kartami. Skladbě nelze upřít notnou dávku hitovosti a chytlavých motivů, ale to bylo něco, co fanoušci horkotěžko přijali u Paradise Lost, ale u kapely, která chtěla být metalovými Pink Floyd, se to rovnalo skoro zradě ideálů. „Brighter Than The Sun“ a příšerná coververze „Sympathy For The Devil“ od The Rolling Stones si se „Skeleton Skeletron“ pojí posluchači nejvíce. Naštěstí je na desce i několik mnohem zajímavějších míst, které poukazují na výjimečnost formace.
Patří k nim melancholická „To Have And Have Not“, v níž se objevují drobné spojnice s minulostí a problesknou mámivé vzpomínky na „Wildhoney“. Velmi dobře zafunguje ponurá „Best Friend Money Can Buy“, ve které se Edlund blýskl výbornými kytarovými vyhrávkami, které se částečně schovávají za hradbou kláves. K vrcholům desky patří závěrečná „Lucy“, disponující zatěžkanou atmosférou, která nabývá až hypnotických nálad, k čemuž dopomáhá závěrečný sampl z klasického sci-fi filmu Mozek z planety Arous z roku 1957. Zde jde o takové Tiamat, jaké si fanoušci žádali. V případě „Skeleton Skeletron“ je dostali v mnohem menší míře, než bylo záhodno, a řeči o potřebné pestrosti desky nepřijali.
Zklamání z materiálu přetrvává dodnes. Nutno podotknout, že „Skeleton Skeletron“ není špatná deska, jen měla smůlu, že vyšla po „A Deeper Kind Of Slumber“, v době, kdy se očekávalo další velké dílo. Potvrdila, že Tiamat, kteří se smrskli na trojici, sestoupili zpět na zem a ukázali lidskou tvář. Aura, kterou kolem sebe Edlund vytvořil, se rozplynula, což definitivně ukončilo nejen devadesátá léta, ale zejména klasické a nejlepší období kapely.
|
