Za osm let, které uběhly od doby, kdy vyšla debutová deska Britů kolem bývalého frontmana welšských Tigertailz Roba Wyldea, se Midnite City stali jistotu na poli nejelegantnějšího současného glam metalu. Jejich čtyři desky si udržovaly velmi vysokou úroveň a přestože kapele bylo vyčítáno na jednu stranu přílišné komerční zaměření a na stranu druhou jistá zastaralost, bylo nutné uznat, že Wylde a jeho parta umí napsat hitové záležitosti, které splňují nejpřísnější kritéria stadionového rocku či pop metalu. Ten je přizpůsoben dnešní době, takže nelze čekat ohromnou, nákladnou produkci jako v osmdesátých letech, ale ani obří úspěch, miliony prodaných alb, hory kokainu vysoké jako Mont Blanc a nekonečné zástupy roztoužených dívek. Přesto by si kapela tohle všechno zasloužila. Jak v dobrém, tak ve zlém, protože je jedna z mála současných formací tohoto ražení, u nichž má smysl pořizovat řadové nahrávky a archivovat je v poličce hned vedle klasiků žánru z Ameriky osmdesátých let.
Midnite City na čtyřech deskách ani jednou nezklamali, přestože minulá „In At The Deep End“ se dá považovat za jejich nejslabší dílo, ačkoliv pořád ještě dost dobré. Wylde snadno vykročil ze stínu svého působení u Tigertailz, protože kvalitativně přeskočil i nejlepší díla této formace, zejména album „Bezerk“, na němž nepůsobil. Velkou výhodou je skutečnost, že kromě korektury na bubenickém postu kapela působí stále ve stejném složení, což jí dává velký prostor pro neustálé zdokonalování. Midnite City jej využívají zejména k manévrování na vlastním písečku, který se nechystají opustit ani na pátém albu, čímž je jejich hudba předvídatelná a jasně nalajnovaná, ale jejich songwritting na novince „Bite The Bullet“ dosáhl vrcholu.
Popis tvorby zůstává pořád stejný. Vezměte velkou lásku k Danger Danger a jejich prvním dvěma albům se zpěvákem Tedem Poleyem, přidejte k nim bombastičnost Def Leppard, hitovost Bon Jovi, lascivní špulení rtů Breta Michaelse z Poison a máte Midnite City jako na dlani. Kapelu, která může být považována za zachránce zdánlivě vyčerpaného žánru, jenž v jejím podání zní stále nadmíru přesvědčivě pětatřicet, čtyřicet let od doby, kdy vyprodukoval nejlepší alba. Těm se Midnite City kvůli jisté nepůvodnosti vyrovnat nikdy nedokáží, ale v současnosti asi není v tomto ranku na světě lepší kapela, která by dokázala předložit kvalitnější díla. „Bite The Bullet“ je jasným důkazem. Ač místy zní trochu přemotivovaně a příliš optimisticky, je to věc, která ke glam metalu vždycky patřila.
Nejdůležitější pro album jsou skladby, ve kterých Midnite City znovu ukazují, že mají talent na velké, melodicky zapamatovatelné hity, jimiž je album napěchované až po okraj. Je jedno, zda jde o energické skladby, jako je úvodní dvojice „Live Like Ya Mean It“ a „Worth Fighting For“ nebo na ně navazující výstavní balada „It`s Going To Be Alright“, přičemž tato trojice představuje takřka ideální vstup do žánrově skvělé desky. Britům prominete i trochu zbytečné začlenění osmdesátkových kláves do zvuku (napadnou vás tuzemští Turbo), čímž trpí hlavně jinak skvělé „Heaven In This Hell“ a „Hang On Til Tomorrow“. Všechna negativa dokáže vyvážit dramatičtější „Seeing To Believing“, která má na poměry Midnite City trochu pochmurnější, baladičtější ráz, jenž poskytuje Wyldeovi dostatek prostoru pro odhalení vokálních kvalit. Nebylo by od věci, kdyby podobné, více sofistikované věci byly součástí další tvorby Midnite City, protože by tím kapela eliminovala riziko opakování stále stejných mustrů, které je docela vysoké.
Přesto je „Bite The Bullet“ skladbově nejsilnějším dílem britské formace, které symbolizuje prozářenost, hřejivá letní atmosféra a všudypřítomný optimismus. Pokud se jím chcete nakazit, je nahrávka skvělým prostředkem. Popáté to Wyldeovi a jeho partě vyšlo a jméno Midnight City je stále symbolem glam metalové kvality.
|
