Když deska „Prey“ zoufale propadla a vykázala nejhorší úspěšnost od debutu „Sumerian Cry“, bylo třeba začít přehodnocovat. Tiamat jako kdyby upadli do podivné nečinnosti, zimní koncertní sezónu 2003/2004 zcela vypustili a objevili se až v březnu 2004 na festivalu Metalmania v hale Spodek v polských Katowicích. Do plného koncertního nasazení nastoupili až v létě, kdy fanoušci očekávali, že kapela připomene deset let od vydání „Wildhoney“, ovšem když se do koncertního repertoáru dostaly pouze dvě položky z tohoto alba – „Whatever That Hurts“ a „Gaia“, doplněné zejména materiálem ze „Skeleton Skeletron“, „Judas Christ“ a „Prey“, působilo to jako velké zklamání. S takovým programem Tiamat strávili na cestách následující tři roky, což působilo trochu únavně, obzvláště, když koncertní repertoár neobsahoval výraznější změny a měl za úkol fanoušky naučit hlavně na nové skladby. To se povedlo jen částečně.
Jak koncertní tažení postupovalo, začínaly se množit problémy s kytaristou Thomasem Peterssonem. Ten se oženil, přijal příjmení manželky Wyreson a vykazovat stále větší nezúčastněnost. Kapele na stole přistála nabídka od společnosti Nuclear Blast, protože Century Media, kteří za Tiamat stáli od dob „The Astral Sleep“ nejevili zájem o prodlužování kontraktu a Edlund se rozhodl, že je na čase jít točit novou desku. Petersson svolil, ale kapela věděla, že je to jeho poslední práce pro Tiamat. Deska vznikala v jakési podivné atmosféře, kterou nepoznamenala jen ve vzduchu visící ztráta kytaristy, ale i snaha o usmíření starých fanoušků, jejichž důležitost si Edlund stále více uvědomoval. Při kompozičním procesu se začal vzdalovat od schématu, kam vedl Tiamat po „A Deeper Kind Of Slumber“, snahy o co největší odstup od metalové minulosti se najednou jevily nepatřičné a v době, kdy se všeobecně začínaly znovu vzývat legendární soubory, jako kdyby poznal, jaké poklady v minulosti vytvořil.
Z tohoto pohledu Peterssona potřeboval ještě více než na posledních dvou deskách. Kytarista svými sóly vyšperkoval dávnou „The Astral Sleep“ a vytvořil doom metalový monument „Clouds“ spoléhalo se na něj při (alespoň částečném) návratu do této doby. „Amanethes“ (nebo alespoň její část) se vyznačuje takovými tendencemi, neboť materiál odstartuje „The Temple Of The Crescent Moon“, která by s trochou fantazie mohla stát na „Clouds. Tiamat v ní neočekávaně zařazují zpátečku a z kdysi průkopnické kapely se stala formace, která znovu objevila vlastní minulost a spatřuje v tom stejné dobrodružství jako v toulání se v halucinogenních mlhách druhé poloviny devadesátých let. Když s „Equinox Of The Gods“ pronikne až k „The Astral Sleep“ vypadá to, že by příznivci těchto alb mohli být konečně spokojeni. Mohli, jenže taková celá „Amanethes“ není.
Edlund ji pojal jako kompromis, deska zní poněkud neuceleně, jako kdyby si to Tiamat nechtěli rozházet s žádnou skupinou fanoušků. Takřka chronologicky pořádají výpravu do vlastní historie, v „Until The Hellhounds Sleep Again“ se znovu vydávají do doby „Clouds“ a ve „Will They Come“ zazní ozvěny písničkovější složky monumentu „Wildhoney“. Poté se na povrch začnou drát vlivy gothic rockového období, čemuž učiní přítrž velice tvrdá „Raining Dead Angels“, oscilující mezi starým doom metalem a modernějšími industriálními postupy. Tato skladba (částečně ještě s „Misantropolis“) pomyslně ukončuje tvrdší část alba, kvůli níž Tiamat znovu stoupali na metalovém hodnotovém žebříčku vzhůru. Poslední třetina desky nabídla zcela odlišnou tvář, která jako kdyby se chtěla té předchozí vysmát a vytvořit dokonalý protipól vůči návratu ke kořenům.
Když kapela přijde s vláčnou „Amanitis“, nálada alba se náhle změní, protože s přívětivými tóny kytar a kláves mizí metalová temnota v nedohlednu. „Meliae“ je naprosto nečekanou pop rockovou věcí ve stylu Karla Svobody, medové tóny kytar podporují klavírní tóny a zcela civilní Edlundův projev. „Via Doloresa“, zejména v kytarovém sóle vycení (důkladně obroušené) zoubky a „Circles“ znovu nastavuje zasněné plochy rockového mainstreamu s lehkou připomínkou výjimečnosti Pink Floyd, zhruba z období alba „The Division Bell“. Finálová „Amanes“ se pokouší shrnout celou desku, ale zůstává stát na půli cesty. To je i problém alba, které jako kdyby nevědělo, jakým směrem se vydat a jak Tiamat roku 2008 definovat. I když jej fanoušci přijali za své, deska se starým klasikám vyrovnat nemůže a ukazuje spíše schizofrenní tvář Tiamat – snahu zavděčit se starým fanouškům a touhu dělat mnohem přístupnější hudbu. Schéma alba ale ukazuje, že obojí najednou dělat nejde.
Když byla dotočena poslední nota, znamenalo to konec pro Thomase Peterssona – Wyresona. Jako oficiální důvod odchodu uvedl, že chce trávit čas s manželkou, s čímž se práce v kapele a cestování na turné neslučuje. Přestože se s Tiamat ještě v budoucnu na pódiu objevil, jeho stopa na hudební scéně s vydání „Amanethes“ mizí. Po umělecké stránce si s Edlundem už delší dobu nerozuměl a jeho srdce leželo v devadesátých letech, kam se principál vracel pouze z donucení.
|
