Z čekání na novou desku Guns N`Roses se zase stává fraška a doba, která uplynula od vydání „Chinese Democracy“ se počítá na desetiletí. Od chvíle, kdy členové zlaté sestavy z období desek „Use Your Illusion“ Axl Rose, Slash, Duff McKagan a Dizzy Reed spolu znovu vyběhli na pódium, uběhlo deset let a v novou desku už nikdo moc nedoufá. Dosud vypuštěné skladby neukázaly jediný důvod, proč by se člověk na album měl těšit, když členové kapely pravidelně fanoušky zásobují sólovými projekty. Mimo Axla, pochopitelně… Jestliže někdy v budoucnu na vydání řadové desky pod hlavičkou Guns N`Roses dojde, bude už jen doplňovat rozsáhlejší sólové diskografie. Žádná bomba se nečeká, neboť někdejším vymetačům putyk na Sunset Stripu je přes šedesát a Axl podává naživo několik let dost mizerné výkony.
V takové situaci tradičně v tichosti vyšla deska nejméně viditelného člena klasické sestavy, klávesisty Dizzyho Reeda. V devadesátých letech, v době všeobecného GN`R boomu by znamenala ostře sledovanou záležitost a psalo by se o ní ve všech hudebních médiích, o tři dekády později se jedná o věc určenou pro okruh věrných, který se postupně smrskává v závislosti na pokračující studiové nečinnosti domovského souboru. Přesto klávesista přesvědčil o svých kvalitách už na první sólovce „Rock N`Roll Ain`t Easy” z roku 2018, kam si pozval několik hostů, mezi nimiž se objevil jeho současný spoluhráč z Axlovy party, kytarista Richard Fortus nebo předák Black Star Riders Ricky Warwick. Deska to byla velmi dobrá a soudilo se, že krátí fanouškům čas čekání na novou desku Gunners. Dnes je tu pokračování „Rock N`Roll Chose Me“ a na album Guns N`Roses se čeká stále. Na Reedovu sólovku se nehledí jako na nahrávku, která by čekání měla ukrátit, ale jen jako na velice solidní rockovou desku, která ukazuje, že skladatelský talent mělo u Guns více lidí, než by se mohlo zdát.
Nečekejte album, které by suplovalo novou tvorbu Axlovy party. Ta je soudě podle vydaných singlů někde jinde a Reed je svým způsobem konzervativec. Když se objeví elektronické vsuvky (album jimi startuje), jde jen o koření celkového soundu a ne o nejdůležitější složku. V podstatě deska hraje podle pravidel minulého století, obsahuje vlivy od šedesátých do devadesátých let a nejčastěji se zastavuje v osmé dekádě. Pro fanoušky klasických GN`R by mohla být velice dobře poslouchatelnou záležitostí, ačkoliv jí chybí nebezpečný a vzrušující prvek, který dominoval časům „Appetite For Destruction“. Tehdy Reed v kapele ještě nebyl a tak na slavný debut nemůže navazovat. Na „Use Your Illusion“ by mohl, přesto tak úplně nečiní, i když jeho specifické klávesy a neutuchající rocková energie mohou obě díla spojovat.
Z ostatních členů GN`R má deska nejblíže asi k dílům Izzyho Stradlina, protože jí dominuje nekomplikovanost, záliba v klasickém rocku a místy lehký punkový feeling, což dělalo z původních Guns N`Roses výjimečnou kapelu. Zcela chybí hvězdný esprit a můžete se jen dohadovat, co by se skladbami udělal vklad ostatních členů kapely a Axlův hlas. Je tu několik skladeb, například „Revolution L.A.“, „Falling Down 2gether“, skvělá balada „Contact“ a moderně znějící „D.I.B.“, v nichž jasně slyšíte, jak by zněly s Axlovým hlasem a vkladem Slashovy kytary. Reed nemá Roseovu vášeň a pověstnou cirkulárku, ale i tak je dobrým zpěvákem, který si pro potřeby alba vystačí sám. I v nástrojovém obsazení se spoléhá hlavně na sebe, což ukazuje, že byl vždycky více než chlápkem, který byl na gigantických pódiích odstrčený dozadu.
Dizzy natočil desku pro radost, když jeho šéf se k takové činnosti nemá. Vzhledem ke stejným aktivitám Slashe a Duffa McKagana si je všechny můžeme škrtnout ze seznamu těch, kdo má vinu na tom, jak divně nové skladby Guns N`Roses zní. Na seznamu zbývá jediné jméno. Hádejte jaké…
|