I když bylo album „Third Stage“ nebývale úspěšné a následné turné patřilo k vysoce výdělečným, nebyli Boston v dobré kondici. Kapelu paralyzoval trvající spor Toma Scholze s původním vydavatelstvím, které mu vyčítalo, že nedodal slíbených deset desek během šesti let a přiživit se na úspěchu kapely stále chtěl někdejší manažer Paul Ahern, který se Scholzem měl rovněž neurovnané spory. Ve spojení s tradičně želvím tempem při tvorbě nového materiálu tato situace nejvíce doléhala na zpěváka Brada Delpa. Měl dost věčných sporů a tahanic o něco, co Boston zavíralo do bludného kruhu, měl dost i Scholzova perfekcionismu. Chtěl tvořit novou hudbu, což i udělal, když si založil projekt RTZ. Scholz byl rázem bez zpěváka a člověka, který k němu choval velkou dávku loajality. Kolem roku 1990 měl však rozpracované album a potřeboval vokalistu, který by se k němu přidal.
Volba padla na Frana Cosma, jehož znal z projektu Orion The Hunter. Toho se neúčastnil, ale vytvořil ho někdejší kytarista Boston Barry Goudreau a jako host se na něm objevil i Brad Delp. S ním měl Cosmo vcelku podobný hlas a dokonce se hovořilo o tom, že je mladší Delpův klon, v zásadě to, co Scholz potřeboval. Cosmo jako velký fanoušek prvních dvou desek Boston nabídku využil a byl velmi spokojený se vznikající materiálem, z něhož vyzařovala síla, kterou měla kapela snad jen na debutové desce. V Scholzově studiu, kde se deska rodila od roku 1990, byla pilována k dokonalosti, ale protože se natáčení neúčastnil žádný z hudebníků, který by měl co do činění s původní sestavou, hovořilo se stále častěji o kytaristově sólovém projektu.
Těžko lze odhadovat, zda Scholz sledoval, co se událo na rockové scéně během doby, kdy „Walk On“ tvořil. Změny, které přišly začátkem 80. let, kdy svět čekal na „Third Stage“, nebyly nic proti tomu, jaká revoluce scénu zasáhla o dekádu později. Jenže Scholze takové věci nezajímaly a soustředil se pouze na svou tvorbu. Z toho důvodu působila „Walk On“ na podzim roku 1994, kdy vyšla do doby nejšílenější grungemánie, jako zjevení, jemuž se vyrovnalo pouze „Bat Out Of Hell“ od Meata Loafa. Pro fanouška melodického rocku byla deska záchranným kruhem hozeným do zapáchajících vod alternativy a Seattle soundu. Zde se stále hrálo podle pravidel roku 1976, i když zvuková obálka nesla otisk devadesátých let. Co se týče skladeb, znovu museli fanoušci konstatovat, že čekání se vyplatilo, protože Boston byli zpět v plné parádě a už po čtvrté ukázali, v čem je jejich výjimečnost.
Musíme zmínit zcela nezaměnitelný zvuk Scholzovy kytary, který hned v úvodu „I Need Your Love“ ukáže, že svět má stále alespoň nějakou jistotu a posluchače provází po celou dobu. Pro album si Boston připravili šestici hitovek, ač v jednom případě museli sáhnout do repertoáru pensylvánské AOR formace Hybrid Ice, jejichž basista David Sikes se pro účely natáčení alba stal členem Boston. Jejich „Magdelene“ z roku 1982 chtěl Stolz původně nahrát v době „Third Stage“, ale tehdy na to ještě zcela neuzrál čas. Myšlenky na coververzi této balady nosil v hlavě další léta a v roce 1994 to vyšlo a skladba hravě zapadla do konceptu „Walk On“, v němž je součástí posluchačsky přívětivější části. Tam patří také „I Need Your Love“ či následující „Surrender To Me“, poukazující na hard rockovější podstatu kapely. Naproti tomu „Livin` For You“ je typickou baladou ve stylu „Amandy“, které v tom, aby se stala podobným hitem, zabránila pouze doba, v níž vyšla.
K hitovým položkám patří dvě věci ze závěru desky, „What`s Your Name“ a „We Can Make It“, poukazující na výjimečnost souboru, zdůrazňující precizní práci s melodiemi a ospravedlňující obrovsky dlouhé prodlevy mezi alby. Svým způsobem výjimečná je i střední část desky, která poukazuje na výbušnost Boston a jejich experimentálnějšího ducha. Dva díly „Walk On“, které Scholz proložil instrumentálními explozemi „Walkin` At Night“ a „Get Organ-ized“ jsou hard rockovým kořením alba, které by bez nich vyznělo příliš jemně a mainstreamově. Střední část skvěle vyvážila ostatní hitovky, a i díky ní lze „Walk On“ považovat za nejlepší album Boston po nedostižném debutu. I čtvrtá deska podtrhla výjimečnost formace.
I když to bylo s podivem, vzhledem k situaci, která na scéně vláda, po vydání „Walk On“ se po sedmi letech Boston vrátili k živému hraní, při kterém se Fran Cosmo v roli frontmana osvědčil, a jestli kritici něco chválili, byl to jeho vokální projev. Hlasy, požadující návrat Brada Delpa, pomalu utichaly, ale v zákulisí se pekly trochu jiné věci. „Walk On“ zůstává (kromě výběru největších hitů) jedinou stopou Boston v devadesátých letech, ale dlužno podotknout, že stopou velice silnou.
|
