Také jste bádali po tom, kam se poděl bubeník Scott Rockenfield, poté, co před osmi let zmizel z řad seattleských Queensrÿche? Dodnes nebyl tento podivný odchod či vyhazov příliš vysvětlen, a původní verze, že si Rockenfield bere otcovskou dovolenou, neobstojí. Obavy o něho začaly nabývat na rozměrech, když bývalý zpěvák Queensrÿche Geoff Tate uvedl, že bubeník trpí osobními problémy, z nichž se vyklubal rozvod a následná střídavá péče o syna. Hudba v tu chvíli šla stranou, Rockenfield se stáhl do pozadí a Queensrÿche jeho odchod zamaskovali tím, že desku „The Verdict“ nabubnoval zpěvák Todd La Torre a za bicí soupravu následně usedl Casey Grillo, bývalý člen floridských Kamelot. Veškerým dohadům i mlčení je konec, protože na světě je nová deska, vycházející pod bubeníkovým příjmením. I když se v případě „Unchained“ jedná o třetí sólovku, je to první Rockenfieldova deska, která přináší rockovou hudbu.
Dvě předchozí nahrávky Scott vyprodukoval ještě jako člen Queensrÿche v letech 2000 a 2008, a obě pro něho představovali únik ze světa progresivního rocku a metalu směrem k filmové hudbě, temnému ambientu či experimentům s alternativou. Jeho hudba spíše připomínala Nine Inch Nails než jednu z nejpozoruhodnějších heavy metalových kapel americké scény osmdesátých a devadesátých let. Z tohoto pohledu může „Unchained“ působit jako Rockenfieldův návrat k rockové podstatě, přestože fanoušci Queensrÿche musí zklidnit přehnaná očekávání, protože s původní tvorbou kapely toho „Unchained“ zas tak moc společného nemá. Kvalita, kterou deska nabízí, je docela diskutabilní, ne proto, že by zde byly špatné skladby, ale formě provedení se moc věřit nedá.
Rockenfield asi dobře ví, proč o albu nevypustil skoro žádné informace, kromě toho, že se měl údajně o všechny nástroje postarat sám. Víme dávno, že je skvělý bubeník, že je schopný multiinstrumentalista je také všeobecně známo, přesto zvuk a produkce jsou na „Unchained“ poněkud umělé. Nebudeme Rockenfieldovi sahat do svědomí, ale jen on ví, kolik toho skutečně nahrál na hudební nástroje a nakolik je výsledek dílem jeho počítačové zručnosti. Velkou otázkou je zpěv. Rockenfieldův rozhodně není, protože jako vokalista uveden není. Jako jména dvou spolupracovníků uvádí Seana Greye a Jzrika. Jsou tito dva zodpovědni za velmi přesvědčivý vokální výkon? Jsou to opravdu lidé? Nezpívá na desce umělá inteligence? Tyto úvahy jsou na místě, protože ani jedno jméno se nikde jinde na hudební scéně nevyskytuje, což je vzhledem ke kvalitě zpěvu přinejmenším podivné.
Pokud se přes tohle dokážete přenést a sžijete se s tím, že posloucháte AI ovládnou Rockenfieldem, není deska vůbec špatná. Stylově se dotýká současného amerického hard rocku ve stylu Five Finger Death Punch, ale nepostrádá melodičtější prvky, které by mohly odkazovat někam směrem k Sixx: A.M. nebo k Alter Bridge. Díky tomu jsou silnější melodičtější skladby, protože z nich je více cítit Rockenfieldův skladatelský talen. Dominuje jim „My Superhero“, ač její melodie patří mezi vlezlejší. Povedly se i „A Light In The Dark“, „Where Angels Fly“ a údernější, úvodní „Sunlight Thief“ s pochodovým tempem a hladovými riffy. Tvrdší stránku alba zastupuje „Born To Win“, „Wasteland“, „Judas Kiss“ a „Warrior“, které však jsou s otřesně unylou baladou „Fallen Soldier“ tím slabším, co deska nabízí. Jasný protipólem je skvělá bluesovka „Walking Man“, které dominuje výtečný vypjatý hlas. Koho nebo čeho v tu chvíli není důležité…
Jak hodnotit dílo, které se po formální stránce snaží být dokonalé, ale jemuž se zdráháte uvěřit? Pokud se budeme držet striktně úrovně skladeb, jde o nadprůměrnou desku, které nechybí rozmanitost, silné momenty (znovu je třeba zmínit skvostnou „ Walking Man“) a dobře vyvážené stylové balancování. Pokud vznikla několika zadáními umělé inteligenci, mohl by se i tak skvělý muzikant jako Rockenfield stydět. To je však dílem spekulací a proto výsledné hodnocení odráží pouze kvalitu skladeb a celkový dojem, bez jakýchkoliv přidaných emocí.
|
