Vitacit. Původně jen pubertální sranda podnik, sen několika mladíků, kteří obsadili zkušebnu v Klecanech u Prahy, kde hrála lokální bigbítová parta Odpadky. Ta postupem času zapadla, ovšem Vitacit se formoval, mohutněl, přizpůsoboval se době, až stanul ve středu zájmu českých heavy metalových fanoušků v druhé polovině osmdesátých let.
K takovému stavu měla formace, kterou si v roce 1976 vysnil třináctiletý Pavel Hejč a o rok starší Karel Adam, jehož bratr Zbyněk hrál s Odpadky na bicí, daleko. Všechno do sebe začalo zapadat, protože Hejč vlastnil kytaru, s níž si před zrcadlem představoval, že je Ritchie Blackmore, a Adam, pod taktovkou bratra, začal brát první lekce bicích. Když k nim přibyl Jiří Kadlec, který obsadil post zpěváka a druhého kytaristy, byl základ Vitacitu položen. Společně s nimi první sestavu kapely, která si pracovně říkala Smetiště (narážka na Odpadky), tvořil ještě basista Jiří Voldřich a klávesista Tomáš Vyhnalík.
Oba se však v sestavě dlouho neohřáli, Karel Adam přešel na baskytarový post, jeho místo na čas obsadil Tomáš Hubáček a klávesy parta škrtla jednou pro vždy. V té době s konečnou platností kapela přijíala název Vitacit, což Adam vysvětloval, že „je to taková limonáda pro děti a my děti ještě jsme.“ Jak se blížil konec sedmdesátých let, Vitacit začínal být stále vyhraněnější a přidával na tvrdosti, což se nelíbilo zejména Kadlecovi, který kapelu v roce 1978 opustil a sestavu postupem následujícího roku doplnili tři ostřílení muzikanti, zpěvák Dan Horyna, kytarista Jaroslav Kunka (po jeho odchodu na vojnu v roce 1979 se objevil na svou dobu skvělý Jiří Löffelmann) a bubeník Václav Pokorný, s nimiž začal Vitacit nabývat na nečekané popularitě. Vznikaly první hity „Karetní hráč“, „Toulavá kočka“, „Pozvánka“, „Noční město“, „Malá tíseň“ nebo „Stále dál“. Těžilo se z obrovského Horynova charismatu, který v československých podmínkách symbolizoval Roberta Planta, od čehož pocházela jeho přezdívka Zeppelin.
Jenže mladá krev Vitacitem pořád pulsovala a své si žádali vojenští páni, proto v roce 1982 musel nastoupit službu vlasti Karel Adam, jehož nahradil Luděk Adámek. Po sporech s Horynou opustil partu Löffelmann, místo kterého přišel Michal Bohumel. V té době už byl Vitacit pojem a dokonce se mu podařilo nahrát čtyři skladby ve studiích Československého rozhlasu, zachycující tehdejší sílu ve vývojové fázi, v níž kapela absorbovala vlivy heavy metalu, ačkoliv Horyna se stále snažil vystupovat jako striktně hard rockový či blues rockový zpěvák. Jeho tehdejší koketérie se zábavovým Benefitem začala být spoluhráčům trnem v oku, takže byl požádán Václavem Pokorným, který převzal úlohu šéfa kapely, aby Vitacit opustil. Spolu s ním odešel i Bohumel, jehož nahradil Albert Čížek, od počátku se však vědělo, že je v kapele pouze na skok, a proto hledání nových tváří pokračovalo.
Otázka, zda Vitacit mohou fungovat bez Horyny, který byl sedm let jejich symbolem a zpěvákem, který kapele dával nezaměnitelnou tvář, dlouho nenalézala odpověď, až rozřešení situace nabídl koncert kapely TAM, v jejímž čele stál dvaadvacetilý Ladislav Křížek. Ve chvíli, kdy kývl na nabídku torza Vitacitu kývl, se rozjela krátká, byť nezapomenutelná etapa dějin tuzemské heavy metalové hudby, která přináší řadu otazníků, ale zejména pravděpodobně nesplatitelný dluh v podobě toužebně chtěného zaznamenání skladeb do odpovídající studiové podoby. Ještě zbývalo vyřešit kytarový post, na němž Čížek vydržel pouze pár měsíců, ale příchodem karvinského rodáka Miloše Doležala z kapely Žádná křeč dostala legendární sestava Vitacitu definitivní podobu.
Kapela už jela nepokrytě na heavy metalové vlně, čemuž dopomohli oba nováčci. Křížek disponoval hlasem ve stylu Roba Halforda z Judas Priest a Doležal v riffech přiznával lásku k Metallice či Acceptu. V té době vznikaly skladby „Já chci se ptát těch králů“, „Znám svý chyby“, „Proč štěstí se mi vyhýbá“, „Proklínám osud svůj“ nebo baladická „Snad odpustíš“, jež jsou čistou esencí heavy metalu a v případě "Drákuly" nebo "Noci Satana" i se špetkou temnoty ve stylu Mercyful Fate, které Křížek obdivoval zejména pro nelidsky vysoký hlas Kinga Diamonda, k němuž se chtěl vždycky přiblížit. Pár věcí jako „Sobec a lhář“, „Tak odhal svou tvář“, či obě vřele přijímané coververze od Y & T („Jsou rána“, v originále „Forever“ a „Jen její láska tu zůstala“, kterou Američané napsali pod názvem „Don`t Wanna Lose“) sice časem zapadly, ale fenomenální rok 1986 korunoval Vitacit svou nejlepší věcí té doby, skvělou „To se nesmí stát“, která ukázala, že tehdejší české jedničce Citronu vyrostla v Praze velká konkurence.
Pak ale přišla studená sprcha. Citron a možný konkurenční střet nejsou zmíněny náhodou, protože jedním z důvodů toho, co se stalo v březnu 1987, byla likvidace konkurence ze strany protřelého obchodníka (i v podmínkách socialistického Československa) Radima Pařízka, jenž po úrazu zpěváka Stanislava Hranického hodil lano Ladislavu Křížkovi, a ten nabídku, která pro něho znamenala výtah do první ligy, bez váhání přijal. Legendy hovoří o tom, že odchod oznámil překvapeným spoluhráčům přímo na pódiu pražské Barči, ovšem skutečnost je taková, že Křížek o tom mluvil už předtím. „Byl komunismus a policajti se zajímali, co se děje, protože jsem neměl razítko v občance, takže když přišlo lano od Pařeza s tím, že budu mít hotový přehrávky, tolik a tolik koncertů za měsíc... Samozřejmě, někdo může říct – hajzl, ale já v té době měl už manželku a dítě, takže by to asi udělal každej,“ vysvětlil Křížek své rozhodnutí.
Vitacit se dostal do svízelné situace, řada členů se odhlásila z fanklubu a konkurzy na nového zpěváka se ukázaly být zapeklitější, než se čekalo, protože žádný z uchazečů nedokázal dosáhnout Křížkova standardu. Jako zachránce se projevil Miloš Dodo Doležal, který se vzal pěvecké povinnosti na svá bedra. Tímto krokem se otevřela cesta k vytouženému cíli, debutové studiové desce.
|
