Rozhodnutí Miloše Dodo Doležala o převzetí pěveckých partů po Ladislavu Křížkovi, který odešel do české rockové jedničky Citronu, Vitacit zachránilo, ale neznamenalo konec problémů. V době, kdy kapela cvičila nový repertoár, který se neobešel bez potřebných úprav ve starších skladbách, přišel povolávací rozkaz pro kytaristu Pavla Hejče, který musel narukovat do zeleného. Vitacit začal vystupovat ve třech, ale zbrzdilo ho rozhodnutí bubeníka Václava Pokorného ukončit hudební kariéru a začít se věnovat běžné práci a rodině. Vitacit to nemohlo vykolejit, protože měl nabídku na účinkování ve filmu Horká kaše (Pokorný se v něm ještě objevil), v němž se představil celému národu, společně s Lucií Bílou v roli zpěvačky. I tak to byla ohromná událost, když z pláten kin duněly skladby „Spadla klec“, „Akce DDT“, „Zkáza měst“ či titulní „Horká kaše“. Kapela dostala nabídku i na natočení klipu k novince „Poutník životem“, kterou Petr Janda umístil na kompilaci „Rockmapa“. V té době už byl Hejč zpět a za bicí soupravou seděl Doležalův někdejší spoluhráč ze severomoravské party Žádná křeč, Ivan Polák.
Sametová revoluce z konce roku 1989 uvolnila stavidla, a i když se s deskou Vitacitu v edičním plánu Supraphonu předběžně počítalo, nové časy jí daly takřka okamžitě zelenou. Pryč byly námluvy se Supraphonem, s mnohem lukrativnější smlouvou přispěchala společnost Multisonic. Té je vyčítáno, že deska "Vzhůru přes oceán" dostala zcela nezajímavý obal, ale pružnost, s jakou firma album vydala, se cenila. V roce 1990 vycházela řada přelomových alb tuzemské scény, vydání debutu se podařilo Arakainu, Křížkovu Kreysonu nebo Törru, ale Vitacit v této konkurenci nezapadnil i proto, že o zvukovou stránku se postaral Doležal, který desce dal nestárnoucí kabátek, jenž by obstál i v dnešní době. Díky kytarové ekvilibristice by přežilo i samolibé intro „Libido“, výtrysk Doležalovy kytarové exhibice, v němž ukázal, že dospěl mezi nejlepší hráče československé scény a mohl se rovnat třeba s Michalem Pavlíčkem, kterému na konci osmdesátých let kryl záda v koncertní sestavě Pražského výběru.
Faktickým otvírákem alba je titánská kompozice „Dragon“, kterou mohutné Doležalovy riffy táhnou na tenké střence mezi hard rockem a heavy metalem s přihlédnutím k aktuálním trendům, takže se na jednu stranu čerpá z tvrdosti Metallicy či Megadeth, ale nezapomíná se ani na melodičnost Dokken, přičemž z „Dragon“ je cítit ovlivnění hrou George Lynche. Laťku kvality drží vysoko i skladba „Zvony“, kterou fanoušci znali z předchozích koncertů, na kterých platila za jednu z velmi žádaných položek. „Rebel“ znovu upoutá pozornost především Doležalovou kytarou a jeho velice jistou pravačkou, která seká na milimetr přesné riffy, přestože se jedná o skladbu méně výraznou. Je to dané i tím, že ji kapela umístila mezi „Zvony“ a druhou naprostou klasiku, zběsilou „Loď“, jejíž až thrashmetalový náboj působil na posluchače jako magnet a tak se stala jednou z nejvýraznějších písní, s jakou Vitacit přišli.
Kupodivu nedošlo na zařazení „Poutníka životem“, přestože kvalitou by se zde rozhodně neztratil, ale v podobném duchu vytvořili Doležal, Hejč, Adámek a Polák „Lovce lebek“, disponujícího znepokojivou atmosférou, kterou přetíná energický riff, poskytující živnou půdu pro refrén. Mnohem přívětivější tvář kapela nastavuje v titulní „Vzhůru přes oceán“, která, jak velí její název, si bere výrazné inspirace ze zámořského hard rocku, čemuž je přizpůsoben i nejmelodičtější (ne nejzapamatovatelnější) refrén desky. V podobném duchu pokračuje „Sybila“, což byla pravděpodobně nejznámější věc, kterou Vitacit na desku dali. Oproti následné „Zvěři“ má „Sybila“ přehlednější (rozuměj hitovější) uspořádání a sází méně na údernost refrénů. Desku končí rock n`rollová „Beznaděj“, přinášející uvolněnější, ale také mnohem méně sofistikovaný materiál, jako kdyby v něm kapela chtěla obsáhnout i dávné začátky na tancovačkách. I když jde o trochu rozpačitý závěr desky, je skladbu nutné brát jako součást konceptu a „Vzhůru přes oceán“ si bez ní nelze představit.
Úspěch z toho samozřejmě byl. Rok 1990 byl pro české kapely velice důležitý pro zapuštění kořenů v tržním prostředí, kde zkušenosti z bolševických let měly šanci obstát pouze omezenou dobu. Na český trh se začaly dostávat zahraniční tituly, které odváděly pozornost fanoušků od domácích umělců. Doležal byl jedním z mála tuzemských muzikantů, kteří věděli, kolik uhodilo. Nejprve natočil instrumentální album „My Little World“, poté se rozhodl vzít vážně název alba a oznámil, že jeho další štace bude americká. Za oceánem se chtěl zdokonalovat v kytarové hře, ale už nepadla žádná zmínka, že by nabité zkušenosti chtěl dát k dobru Vitacitu. Kapela se tak ocitla na ještě osudovějším bodu, než když ji v roce 1987 opustil Ladislav Křížek. Tentokrát se mluvilo zcela otevřeně a nahlas o konci kariéry.
Vitacit ještě neskončili, ale bylo jasné, že odchodem Doležala v roce 1991 končí nejslavnější část příběhu, protože jen těžko si lze představit, že po tak skvělé pětiletce a ve zcela změněných poměrech, by trojice bez hlavní postavy a autora drtivé většiny materiálu, dokázala na podobný úspěch navázat. Jenže tu byl ještě Luděk Adámek, který se postavil do čela souboru a o tom, že by se házela flinta do žita, slyšet nechtěl ani náhodou.
|