Na to, že z hlediska diskografie jsou němečtí Helicon v podstatě jen krátkodechým projektem, který po sobě zanechal dvě řadová alba, z nichž za výraznější zmínku stojí jen jedno z nich, hlavní důvody, proč se vydat po jejich stopě, jsou jiné. Helicon patřili k průkopníkům, kteří se v osmdesátých letech nebáli postavit ženu k mikrofonu, a byť se Andrea Münster žádného zápisu na nějaký nosič nedočkala, některé z jejích textů se na eponymním debutu objevily, důležitější však bylo, že se debutového alba ujala firma Noise, od které nějaký čas předtím utekli Helloween, a o Helicon se spekulovalo jako o jejich možném nástupci. Úvaha to byla hodně odvážná, ale faktem je, že v nich firma cítila koně, kterým se vyplatí dát důvěru, takže se Helicon ocitli na kompilacích ve společnosti Gamma Ray, Rage a Conception, byť soudě podle počtu zařazených písní hráli (zaslouženě) roli černého vzadu.
Přirovnávání k Helloween souviselo hlavně s tím, že nejpovedenější skladby Helicon byly postaveny na modelu melodie + rychlost + vysoký zpěv, ale přesnější by bylo směřovat fanoušky na tvorbu Scanner či Heavens Gate. To, že posvátná mýtická hora Helicon hrála v tvorbě kapely nezanedbatelnou roli, potvrdil fakt, že na první nahrávce, která se pod značkou Helicon objevila (krátký živák „In Concert“) zazněla stejnojmenná skladba (později byla použita jako japonský bonus na druhém albu „Mysterious Skipjack“), debutové album se v úvodu tváří jako příběh, věnovaný hoře, ale i přes to, že tímto konceptem kapela album nesvázala, druhý díl skladby „Helicon“ na ní prostor dostal.
Pokud bych měl vybrat čistě to nejzásadnější, co po Helicon zbylo, byla by to titulní skladba spolu s následnou peckou „It`s Rock`n`Roll“. Z nich se dá pochopit, proč v době, kdy se hudební svět hnul a Strážce sedmi klíčů už koukal Nirvaně na záda, mohli Helicon (celkem úspěšně) zabojovat o místo na slunci. Výpravný úvod „The Story About Helicon“ zavoní epičností a „Helicon Part II“ se rozskotačí ve velmi pozitivním a chytlavě melodickém duchu. Poměrně specifický, tenký a vysoký vokál Uweho Heepena (aby těch hel… nebylo v tomhle povídání málo, není od věci zmínit i fakt, že posměváčci házeli hlášky o zpěvákově koketování s heliem) byl coby poznávací znamení kapely jistota, ale dala se k němu přihodit i velmi silná kytara, která vlajku kapely držela nahoře, i když vokální linky ztrácely nápaditost.
Ještě chytlavějším bodem bylo následné lakonické konstatování Helicon, že všechno je jenom rock`n`roll – šťavnatá věc s parádním nástupem do refrénu, atmosférická vložka, rozklokotaně neposedné sólo a po něm nejsladší pasáž, do které parádně zapadají kytary a sbory se skvěle kříží se sólovým zpěvem dávaly naději na to, že se rodí jedna z nejsilnějších power metalových nahrávek post keeperovského období, kterou bych si troufl stavět do jedné řady s „Livin` In Hysteria“ od Heavens Gate, s „Louis XiV.“ Od Chroming Rose, či s „Hypertrace“ od Scanner.
Jenže těmito kousky Helicon vystříleli to nejzásadnější. Sprintérská „Junk“ pokukuje vydatně po Helloween, velmi přímočaře útočí na branku a ještě nijak zásadně nesignalizuje, že kapele v druhé části alba začne docházet dech, proměnlivost nálad, pomalejší pasáž, výraznější basa i následný návrat do akční stíhačky spolehlivě fungují. „Victim“ solidně šlape a má potenciál rozpohybovat, ale s „Freedom“ se začne power metalová jiskra ztrácet. „Come On Rock“ nabere víc rockovějších chutí, ve kterých to Helicon zdaleka tak nesluší, nejvýraznější vzpomínka na Andreu Münster ve „Woman“ s hitovými ambicemi je ukázkou toho, že kapele šmrnc nescházel, ale trochu jí brzdila celkem neškodná produkce (i pod ní byl podepsán Uwe Heepen). Uchopit tuhle píseň agresivněji, dalo by se z ní vytlouct víc. Ukňouraný Heepenův hlas je jako dělaný pro plačtivé balady, takže ve finále „There Is No Rose Without A Thorn“ Helicon ještě hrdě zvednou hlavu.
Solidní start, navzdory tomu, že šlo o kvalitativně rozkolísanou nahrávku. Potenciál byl ale jasně naznačen, a tak Helicon putovali po vydání debutu rychle zpátky do studia.
|
