Rozhodnutí v Dodo Doležalovi zrálo už nějakou dobu a jedním z impulsů pro jeho odchod z Vitacitu byla i sametová revoluce, po níž se českým hudebníkům otevřely netušené možnosti, ale také jim vyvstala nezvladatelně silná konkurence v podobě zahraničních hvězd. Tuzemská scéna přestala žít sama pro sebe, její největší hvězdy, k nimž Dodo patřil, se proti velikostí zahraničních ikon jevily jako trpaslíci a během roku 1991 se vše začalo dramaticky měnit. Doležal patřil k muzikantům, kterým přestával československý prostor stačit a tak vzal název debutu „Vzhůru přes oceán“ doslova a spoluhráčům oznámil, že odjíždí studovat Guitar Institute of Technology v Los Angeles. Jeho odchod nebyl výsledkem kapelních třenic a jiných dramat, ale pouze touhou po osobním a profesním rozvoji. Pro Vitacit to mohla být smrtelná rána, protože s Dodem odešel i bubeník Ivan Polák, který zamířil do Wanastových Vjecý.
Kapela se ocitla v horší situaci než v roce 1987 po odchodu Ladislava Křížka, protože přišla nejen o zpěváka, ale i hlavního kytaristu a bubeníka. V sestavě zbyl pouze Luděk Adámek, který byl už před lety pasován na vedoucího souboru, ale jeho skladatelský vklad se nikdy nedal s Doležalovým srovnat. Byl tu ještě poslední zakládající člen Pavel „Kuře“ Hejč, který ovšem stál vždy v pozadí a nebyl hlavní tváří kapely. Adámek s Hejčem to vzdát nechtěli. Měli vizi, kam by se budoucí kroky Vitacitu měly ubírat. Přitahoval je americký glam metal, nebo street rock, jak se stylu Guns N`Roses nebo L.A. Guns říkalo. Jelikož v Praze krátce existovala kapela Guns, nabídl Adámek symbolicky volná místa ve Vitacitu jejím členům, zpěvákovi Fanymu Stehlíkovi a kytaristovi Petrovi Kocourovi. Nově také přibyl jeden z nejlepších českých bubeníků, z Arakainu odcházející Štěpán Smetáček a Vitacit byl zachráněn. Zda to bylo dobře kolují už desítky let dohady, přičemž nejradikálnější z nich novou sestavu posílají do horoucích pekel.
Bylo jasné, že se nemůže ani částečně pokračovat v doležalovské linii, protože jeho rukopis byl specifický, a nová sestava jej nemohla napodobit. Velký prostor dostali oba mladíci z kapely Guns, kteří Vitacit přetvořili ke svému obrazu, čímž se stalo prakticky to samé jako u ostravského Citronu, kde Radim Pařízek zásadně omladil sestavu a natočil street rockové album „Sexbomby“. S tím má deska „Máte se hnout“ velmi podobný osud a obě jsou v diskografii obou kapel krokem stranou, který fanoušci nepochopili. Dané je to nejen tím, že alba vyšla v době grungeové a po předchozích heavymetalově koncipovaných nahrávkách byla velkým zklamáním, ale také proto, že styl, který prezentují, nikdy neměl v tuzemsku dostatečnou posluchačskou základnu, a muzikanti, kteří ho v místních podmínkách hráli, byli nezasaženi atmosférou kalifornských pláží a nenapumpováni kořalkou z barů a klubů na Sunset Strip. Prostě čtvrtá cenová, knedlíky a pivko…
Jestliže „Vzhůru přes oceán“ dokázala jakž takž držet krok se zahraničními alby a je brána za vcelku nadčasovou věc, „Máte se hnout“ má ke Guns N`Roses daleko tak, jako je z Klecan do Los Angeles. Stylově se Vitacit vcelku trefili, ale kvalita skladeb je velmi diskutabilní a než jako odpověď na Axlovu partu zní pražská pětice spíše jako zábavová kapela, vymetající víkendové parkety. Poslechněte si „Prahu“, „Odešla“, „Na to nemám“ nebo „Děti víry“ a bude vám jasné, proč deska propadla. Nelze brát dobové výtky ke zpěvu Fanyho Stehlíka, který není tak špatný, jak se tvrdilo (je jen jiný než Křížkův nebo Dodův projev) a místy docela obstojně evokuje Jizzyho Pearla z Love/Hate, ale jeho angažmá spadá do nešťastné vývojové epizody Vitacitu, která neměla mít dlouhé trvání.
Pro zachování objektivity je nutné přiznat, že ne všechny skladby jsou tak slabé jako zmíněné kusy nebo otřesná „Noční rokenrol“, do níž je namíchán koncertní hlahol, takže si připadáte minimálně jako na Metallice. Je tu velmi dobrá titulní „Máte se hnout“, která splňuje parametry žánru včetně úderného, silného refrénu a oddychovka „Modrý oči“, jež se nejvíce přibližuje americkým vzorům. Za docela povedené lze považovat baladu „Doufám“, údernější „Nik“ a slušnou „Růže pro fortunu“, ale to je všechno. Komu by deska padla do noty celá, může zkusit debutové album Stehlíkových a Kocourových Guns, které vyšlo o rok později, kdy tato reinkarnace Vitacitu už byla minulostí.
Její konec byl nasnadě. Fanoušci, kteří měli od desky velká očekávání, „Máte se hnout“ nepřijali. Stejně jako v případě Doležalova odchodu se konec sestavy Vitacitu obešel bez většího humbuku. Skončilo to tak, že si každý z muzikantů šel vlastní cestou. Stehlík s Kocourem obnovili Guns, Hejč se stal členem kapely Corona, s níž v roce 1995 natočil debut „Život není kriminál“, na němž si zahostoval jak Dodo, tak původní basista Vitacitu Karel Adam, Smetáček odešel vystřídat Ivana Poláka k Wanastovým Vjecem, následně se stal členem projektu Zemětřesení a členem koncertní kapely Miloše Dodo Doležala. Luděk Adámek se po Dodově vzoru rozhodl posbírat zkušenosti v zahraničí a odešel do sousedního Německa. Posléze se stal spolupracovníkem Ladislava Křížka v době natáčení alb „Klíč k mé duši“ a „Elixír života“.
Do doby alba „Máte se hnout“ patří i Doležalův návrat ze Spojených států, odkud s sebou přivezl kytaristu kapely Manic Distortion, s nímž v roce 1992 natočil albu „Dráždivý dotek“, které díky baladě „Soudím“ vzbudilo neporovnatelně větší ohlas než druhá deska Vitacitu. Poté Dodo vyrazil na cestu po Československu v rámci turné „Thrash On!“, jemuž se dostávalo velké pozornosti. Na návrat do Vitacitu nebylo ani pomyšlení.
|
