Hodné holky se dostanou do nebe a zlobivé tam, kam sami chtějí. Ale kam se dostanou hodní kluci? Tuhle otázku by asi mohl dobře zodpovědět kanadský rocker Bryan Guy Adams, na jehož adresu (v momentě, kdy jsem začal uvažovat o tom, že by stálo za to se mu pověnovat v rámci seriálu) přiletělo od jednoho z kolegů hodnocení v tomto duchu – „Adams je moc hodnej kluk, udělat seriál nebude jednoduchý, protože nebude moc o čem psát“.
Pravda je, že s podobnou myšlenkou jsem vyrazil na Adamsův letošní koncert na letišti v Hradci Králové. První srpnový den mne do Parku 360 hnal především fakt, že když už mám kousek od chalupy takovou koncertní příležitost, byla by škoda si to nechat ujít, ale očekávání jsem neměl kdovíjak velká. A urodil se z toho bezkonkurenčně nejlepší koncert roku 2025. Adams při něm nevklouzl do role nějakého zlouna, ale že byste při jeho vtipkování a reakcích na dění v publiku měli pocit, že před vámi stojí nějaký svatoušek, to ani v nejmenším. Hlavní však bylo charisma, přirozenost, nadhled a čistá radost, která z pódia sálala od první noty. A tady se zrodila myšlenka vrátit se o téměř půl století zpět do doby, kdy se Bryan Adams vydal na velmi zajímavou (nejen) hudební cestu.
Adamsův první zápis do hudební historie přišel v řadách kapely Sweeney Todd, se kterou ještě coby puberťák v roce 1977 vydal album „If Wishes Were Horses“. Vstupenkou do kapely pro něj měl být fakt, že její členové byli ohromeni tím, jak už ve svém věku dokázal vystrkovat růžky při skládání písní i obratně zacházet s hlasem. Na „If Wishes Were Horses“ se Adams podílel na třech skladbách, album však dopadlo komerčně hůř, než debut Sweeney Todd a tak ještě v roce, kdy album vyšlo, Adams kapelu opustil.
Kromě Bryanovy prvotiny s Sweeney Todd byl rok 1977 pro Adamsovu tvorbu zásadní i v tom, že se na jeho začátku seznámil s Jimem Vallancem, který je podepsán pod řadou Adamsových hitů. Je otázkou, jak by se Adamsova kariéra vyvíjela, kdyby k setkání s tímto skladatelem a producentem nedošlo, protože Vallanceho příspěvky se na albech Bryana Adamse objevují s železnou pravidelností i v současnosti. Svedla je dohromady společná záliba v Beatles a myšlenka na to, že můžou jako John Lennon a Paul McCartney společně složit řadu hitů, což, jak čas ukázal, se podařilo naplnit. O tom, že si Adams byl vědom toho, jak důležitou roli Jim Vallance v jeho kariéře hrál, svědčí chvála, kterou na začátku osmdesátých let pěl na to, jak díky Vallancemu pochopil, že aranžmá dělá rozhodující rozdíl mezi dobrou a špatnou písní.
Na neškodném eponymním debutu to ještě úplně znát není. Předcházelo mu podepsání dnes již legendární smlouvy s labelem A&M Records. Firmu stálo znáborování Bryana Adamse celý jeden dolar, a vzhledem k tomu, že se A&M Records o Adamsovy desky staralo až do konce století, zjevně se jí investice vyplatila. Album „Bryan Adams“ je zcela poplatné době vzniku, odráží fakt, že zkušeností Bryan Adams na rozdávání příliš mnoho neměl a hledat na něm pozdější rockové tendence je ještě příliš brzo. Neopeřeně, naivně, popově nasládle zní prakticky celá deska. Pokud bychom chtěli hledat moment, kdy si mohl Adams na sto procent říct o pověst hodného kluka, je jím rok 1980 a třeba cajdáček „Give Me Your Love“, byť i v něm je patrné, že Adamsův hlas má nepopiratelné kouzlo a bluesem načichlé sólo by v klasických popových skladbách taky jen těžko mělo takovou hloubku. I když dusavá rytmika v úvodní „Hidin` From Love“ (ve světle toho, že ji Adams vrátil do hry v roce 2022 na výběrovce „Classic“, nelze skladbu brát na lehkou váhu), příjemná melodie ve „Win Some Lose Some“, či nevtíravě hravá „Wait And See“ jasně naznačují, že na diskotékový parket nebylo kdovíjak daleko, hledáte-li vazbu na budoucí hvězdný rockový esprit, zkuste riffovku „Wastin` Time“, na níž Adams poprvé šťouchá do svého klasického svatého grálu (je paradoxní, že ji Adams napsal pro krajany Bacham-Turner Ovedrive, kteří ji vydali už v roce 1979 na albu „Rock n` Roll Nights“, na něž čtyřmi kousky přispěl i Vallance), neposednou pop-rockovku „Remember“ v trochu dospělejší poloze, či dramatičností Magnum olíznutou „State Of Mind“.
Určité neopeřenosti odpovídá i staromilský a opatrný sound, o který se postarali oba hlavní hrdinové. Bryan Adams nezačal špatně, nicméně z hlediska jeho kompletní tvorby se jedná o naprostý bod nula s lehce naznačeným potenciálem.
|