 |
Jednou jsme se rozhodli, že si uděláme takový minivýlet do Německa a třeba hned na koncert Doro, která nedávno vydala album Warrior Soul, jemuž předcházel film Anuk - cesta bojovníka, kde si Doro zahrála právě jednu z hlavních postav. Vybrali jsme si místo, které bylo naším hranicím nejblíže - městečko Lösnitz, klub Zur Linde. Naše cesta vedla přes hranice Boží dar, kde jsme se poprvé setkali se sněhem a chvíli nás trápilo rozhodování, jestli pojedeme dál, nebo se na koncert vykašleme a budeme raději stavět hejhuláky. Vyhrála to Doro, už proto, že lístky nebyly zrovna nejlevnější (v přepočtu 820 Kč na jednoho). A tak jsme se vydali dál do neznámých krajů, které se zanedlouho projevili jako velice zákeřné. Našli jsme město Aue, vedle nějž měl být Lösnitz, ale do něj se ne a ne trefit. Původně jsme si naplánovali, že tam přijedeme v 19:00, poněvadž jsme se domnívali, že koncert začíná ve 20:00. Ovšem po půlhodině bloudění jsme se začali poddávat myšlenkám, že tam nikdy ani nedorazíme. Nakonec jsme to před osmou hodinou přece jen našli. No sláva! A současně jsme našli frontu nedočkavých Němců, kteří vypadali na to, že se už dovnitř nemůžou vejít. No sláva… Ptám se jedné Němky na to, co se děje. Ta mi odpovídá a současně utěšuje. Koncert totiž začíná až ve 21:00 a ve 20:00 teprve budou pouštět lidi dovnitř. Takže jsme dorazili tak akorát…
První formací jsou Benedictum, kteří k nám (ehm, tedy k našim sousedům) zavítali až z USA a s sebou přivezli klasický heavík. Když píší klasický, nemyslím to až tak doslova, protože černošská zpěvačka je pro mne docela překvapením. Nepíši nemilým, ale ani tím nechci říct milým, protože ona mi tam prostě nesedí. To ovšem neplatí pro stádo Němců, kteří se mi po levici začínají pěkně rozehřívat. A to hlavně díky zpěvaččině vyvinutosti a ještě hlavněji díky jejímu oblečku, který hned ze začátku nevypadá na to, že bude dělat dobrotu. Asi v polovině vystoupení se totiž na minišatičkách rozepne zip a to zezdola, takže všichni mají možnost zjistit, co pod tím tato temperamentní dáma nosí. Co se týče zpěvu, těžko soudit. Měla jsem totiž tu čest, že jsem si udržela místo hned pod pódiem, čili repráky se rozprostíraly za mnou, takže vše, co jsem slyšela byly dozvuky z odposlechů (nepočítám dozvuky z německých chřtánů). Přesto jsem sem tam zaslechla cosi, co se dalo identifikovat jako vyšší polohy pěvecké, které zněly přesně jako to, co si představím pod pojmem černošský hlas. A zbytek kapely? Celkem nic výrazného. Klávesáka nebylo slyšet vůbec a spíš sloužil jen jako burcovač publika. Pochválila bych bubeníka, který hrál s krásnou lehkostí a žádný kousek nebyl tak pro něj problém. A hudba? Tak abych pravdu řekla, od začátku do konce jsem si podupávala nohou a ani jednou jsem nemusela změnit tempo. Vše strašně stejné, rytmicky i melodicky. Občas zazněla nějaká skoro hymna s nejpoužívanějším názvem (třeba Ashes To Ashes). Prostě hudba, která neurazí, ani nepřekvapí, ale zato po chvíli uspí.
Naštěstí to Benedictum příliš neprotahují a v akci se tak mohou předvést finští heavy metalisté Winterborn . Kapela se skládá ze stejných nástrojů jako Benedictum (bicí, basa, kytara, klávesy, zpěv), jen hlasivky tentokrát nejsou ženské, ale mužské. Ze začátku mne Winterborn mírně probouzejí k životu, ale po pátém kousku jde na mne opět spaní. Frontman je až moc sebejistý, chvíli mi připadá takový jako znuděný (za to mohou nejspíš výrazy v obličejích Němců, které tolik nerajcuje, jako jeho předchůdkyně). Ovšem pěvecky je na tom velice dobře, krásně se u něj projevují výšky, na které rozhodně má a taky je dokáže správně využít. Jediné, co to trochu sráží, je žvýkačka, kterou nezapomíná ani při zpěvu převalovat v puse. Pochválit se také musí klávesista, který tu není tolik přebytečný, doplňkový, jako jeho kolega z předchozí kapely. Co se týče celkového znění zdají se mi o něco lepší než Benedictum, má to větší šťávu. Celkem obě kapely hrají asi hodinu a půl.
Teď je tedy půl jedenácté a pódium se upravuje pro vystoupení vrcholu večera. Celé to trvá asi čtvrt hodiny, na parketu se zaplňují poslední štěrbiny mezi fanoušky a já jsem velice ráda, že jsem si počkala u pódia, a tak mám vše doslova nadosah. První se objevuje kapela složená ze samých schopných hudebníků (Johnny Dee - bicí, Joe Tailor - kytara, Oliver Palotai - kytara, klávesy, Nick Douglas - baskytara). Následuje ovacemi doprovázený příchod samotné metalové královny Doro, která hned od začátku nikoho nenechává na pochybách, komu tento večer doopravdy patří. První vypalovačkou je Earthshaker Rock, která celý set největších a nejnovějších hitů, jak se patří, nakopne. Je vidět, že Doro zpívání baví snad čím dál tím víc a energie má na rozdávání. Následuje I Rule The Ruins, která se upravená pro symfonický orchestr objevila na předposledním albu Classic Diamonds. Jak už jsem napsala, toto vystoupení je zasvěceno největším a nejznámějším, ale také nejnovějším písním z nejaktuálnějšího alba Warrior Soul. Další písní tedy nemůže být ani žádná jiná než You´re My Family, první song z alba. Dalo by se říct, že to, co celá formace předvádí na pódiu, je dokonalé. Perfektní sehranost, člověk by řekl že i nacvičená choreografie, provázanost s fanoušky, kteří jenom srší nadšením… to se nedá ani popsat, je to prostě zapamatovatelný zážitek. A dále starší East Meets West, Burning The Witches, které předchází hromadné rozezpívávání, a ještě True As Steel. Do toho všeho dokonalé herectví Joe Taylora, který střídá pózu za pózou, obličej za obličejem. A pak moje oblíbená jednoduchá Above The Ashes z posledního alba, k tomu nemám co dodat. A zase jedna z těch starších, osvědčených - Metal Racer. Potom krátký odpočinek, ne však pro Johnyho Dee, kterého čeká sólo. Je to neuvěřitelné, co tenhle bubenický mág všechno dokáže. Chvíli dělá, že už nemůže, ale fanoušci vyžadují pokračování. Přitom se směje a mě tak trochu připomíná Jean Paul Belmonda :o) Out Of Control, Strangers Yesterday, Hellbound, Burn It Up, to jsou jen další z mnoha pecek, které udržují ve varu tři stovky lidí v klubu. Mezi nimi nesmí chybět ani kultovní Für Immer, kdy za klávesy zaskočí Oliver Palotai a Nick Douglas. A dále jedna převzatá, upravená, zkrátka rocková legenda s názvem Breaking The Law. A ještě All We Are, Fight, My Majesty, Evil, Metal Tango, Always Live To Win precizně provedené stejně jako melancholičtější Love Me In Black, Warrior Soul či In Liebe Und Freundschaft - píseň věnovaná Dorině otci. Ta už je ovšem v programu zařazená jako přídavek - jako několikátý přídavek, ač si nadšené publikum žádá mnohem víc. Ale vše musí jednou skončit a my se musíme chtě nechtě vrátit do kruté reality. Pro mne to ovšem platí jen na hodinku, a potom sen pokračuje v podobě rozhovoru s Doro…
|
Když se mi v roce 2003 splnil sen vidět na vlastní oči Metal Queen Doro Pesch, doufal jsem že se mi ještě někdy poštěstí setkat se s touto nesmírně charismatickou dámu a vynikající zpěvačkou. Letošní rok byl k mé velké radosti na Dorotku více než bohatý – nejdříve zpívala na Basinfirefestu ve Spáleném Poříčí, poté na zimním Masters Of Rock ve Zlíně, a protože skvělé hudby není nikdy dost, vydal jsem se za ní tentokrát až za hranice naši vlasti. Po cestě jsme na Božím Daru uviděli i první sníh a po téměř hodinovém bloudění a hledání místa konání akce, jsme konečně dorazili do německého města Lösnitz. Nikdo z nás však těch několik najetých kilometrů navíc nelitoval. Po vstupu do „haly“ na mě čekal menší šok. Uvnitř se nacházelo malinkaté podium a prostor před ním nebyl větší než sál kdejakého vesnického kulturního domu. Naštěstí zde nebyly žádné zbytečné zábrany proti nenasytným fanouškům, a tak byl zajištěn bezprostřední kontakt s kapelami. Ač do začátku koncertu zbývala ještě téměř hodina, obsadil jsem místo v první řadě a až do konce ho neopustil. 
Pak už přišlo to, na co všichni čekali. Další vystoupení německé legendy Doro Pesch. I když od založení její první supiny SNAKE BITE uběhl nějaký ten pátek, stále je její hudba nesmírně silná a energická. A zvuk na albech se už vůbec nevyrovná živému podání. Od prvních tónů úvodní „Earthshaker Rock“ se nálada dostala do bodu varu a rej rukou vyletěl vzhůru. Bylo to sice poprvé, ale rozhodně ne naposled. Co chvíli se ozývalo tleskání, což nenechávalo nikoho chladným a i ten nejzarytější kliďas se nakonec nechal strhnout davem. Vypisovat zde všechny skladby, které tu noc zazněly by bylo asi na hodně dlouho, protože z původních 25 kousků na playlistu se nakonec vyklubalo více jak 30 písní! Už to myslím svědčí o atmosféře. Pokud si někdo stále ještě myslí, že DORO se točí pouze okolo zpěvačky a zbytek kapely se krčí v jejím stínu, tak je na omylu. Celá skupina si užívá na podiu každou minutu a zejména kytarista Joe Taylor je rozený šoumen. Jeho pózy a škleby se jen tak nevidí. Pozadu nezůstává ani Johnny Dee za bicími. Zkrátka všem, kteří mi stále ještě nevěří poradím jen jedno – zajděte si na koncert DORO a uvěříte. Během více jak dvou hodin jsme slyšeli průřez téměř kompletní diskografií od počátků WARLOCK až po nedávno vyšlou novinku v podobě „Warrior Soul“. Během stejnojmenné písně se objevil také bojovník z filmu "Anuk:Cesta Válečníka", pro který Doro složila několik skladeb a dokonce v něm ztvárnila jednu z hlavních rolí. Už se moc těším, až se snímek dostane i k nám. Nic krásného netrvá věčně, a tak i tento koncert musel jednou skončit. Než k tomu došlo, zazněly ještě hymny „Für Immer“, „All We Are“ nebo „Burning The Witches“, bez kterých by se snad žádný večer ve společnosti této kapely neobešel. Poté co dozněl poslední přídavek, pln skvělých zážitků jsem se vydal načerpat trochu sil a připravit se na osobní setkání s Doro Pesch…
