Kapitola 3:
Cesta na druhý břeh
Metalinda prožívala své nejsilnější obdob, intenzivně koncertovala, což se projevilo na vyhranosti na albu „Svetlo na druhom brehu“ a zároveň přestoupila k Popronu. Netuším, jestli tenhle krok nebyl tím zásadním v nabrání poněkud jiného kursu, na který se Metalinda zaměřila. Vzhledem k dalšímu vývoji kapely je fakt, že Metalindě přičichnutí k lehčímu a komerčnějšímu žánru evidentně šlo pod nos.
Začnete-li se seznamovat s diskografií Metalindy tímto albem, nejspíš si řeknete, že to je docela povedený kousek. Bohužel, v porovnání s albem „Za všetky prachy“ je to rozhodně první krok ze schodů směrem dolů. Co naplat, že Paľo Drapák začal „konečně“ zpívat, co naplat, že zvukově šla Metalinda nahoru, co naplat, že cit pro melodii si Metalinda stále hýčká jako svoji největší přednost, když veškerá bezprostřednost, nažhavenost, energie a chuť vletět do černé díry bezhlavým skokem střemhlav tak nějak vyšuměla jako posolená slimáčí rodinka. A tak největší hity (a tak to už zůstane i do budoucna) a nejdramatičtější okamžiky se dají hledat v pomalých skladbách. Album zní dospěle, což v baladách není vůbec na škodu, v rychlejších pasážích však Metalinda už začíná kalkulovat s tím, že ne každé stoupání udýchá. Naléhavost „Angie“ (věnovaná kamarádce, která nezvládla své potykání si s drogami), podtržená kontrastem mezi jemným kytarovým vybrnkáváním a vypjatým Drapákovým zpěvem i plačtivost (původně na LP poslední) skladby „Slnko nevychádzaj“ řadí tyhle kousky do kategorie metalindovského „best of“ a oba tracky by svojí atmosférou zapadly i na předchozí album. Takhle jsou alespoň spojovacím materiálem mezi nejpovedenějším obdobím a (tehdejší) současností. Z rychlejších skladeb si pochvalu zaslouží především titulní „Svetlo na druhom brehu“ s přechody z polobaladického napětí do odkazu na agresivní a vypjaté okamžiky minulého alba. Další chytlavou záležitostí je příjemná „Šelma“, rytmická, melodická záležitost s povedeným kytarovým sólem, šlapavá „Tak aspoň chvíľu to so mnou skús“ s náběhem do stadionového refrénu, další metalindovská varianta na sociálně varující téma „Tým, čo raz prídu“, kde si kapela střihne překvapivě vymalované vícehlasé vokály. K povedeným kouskům patří i CD-bonus „Modrofúza na hrad!“.
Zbytek alba lze zhodnotit jako vcelku více-méně povedené výtvory, které by za normálních okolností určitě potěšily. Porovnávací metodou s díly minulými však Metalinda, decentně řečeno, vyrazila na trochu jinou cestu. Za nejméně povedenou považuji skladbu „Môj kríž“ s dost nepovedeným hlasovým experimentem v podobě jakéhosi nosového výškolezení.
Metalinda dospěla. Dospěla strašně rychle a v části alba začala rovnou stárnou. Pomalu přicházel čas na změnu názvu, kdy „Rockolinda“ by nebylo až tak zavádějící. Tygřici šavlozubici se začaly kazit zuby a sem tam nějaký i vypadl. Pohádka o kovovém králi dorazila ke svému poslednímu písmenku.
|
