 Máme tu dalšího plamenného reprezentanta z nekonečného přívalu černého kovu, který je s neztenčenou železnou pravidelností chrlen začouzenými kovárnami chladného severu. Watain fungují od roku 1998 a za tu dobu stihli oblažit své fanoušky jednou řadovou deskou a několika EPčky. Jejich druhý regulerní zásek, otitulovaný latinsky coby „Pád Luciferův“, je typickým příkladem alba, které nenadchne ani neurazí. Podle sebevědomých slov vydavatelské firmy hraje sveřepě se tvářící okované trio „satanic deathnoise from the beyond“, což je však jen velmi vzletné pojmenování řinčivého black metalu klasického střihu s absencí kláves. U Watain funguje cosi jako zvláštní genius průměrnosti. Žádná z osmera skladeb (které BM album dnes nemá osm položek?) není nějakým světoborným hitem a většina pasáží je spíše z řad těch méně výrazných. Navzdory tomu album nenudí a dá se překousnout vcelku. Přesto se jedna z hlavních výtek týká štědrého hospodaření s délkou písní. Padesát minut na tenhle styl je až moc, obligátní půlhodinka by byla tak akorát. Neškodila by drobná selekce aranží, které se v rámci jedné kompozice někdy až zbytečně opakují. Zvuk desky je čitelný, i přes přísnou image hudebníků žádný šumový přenos přes telefonní sluchátko. Černé klišé skálopevného satanismu a strojené misantropie se „Casus Luciferi“ nevyhlo, texty se ale povedlo sepsat tak, aby nepůsobily dojmem blackové mateřské školky (občas s nimi vypomohli hosté, konkrétně Scorn z Katharsis a mimo jiné ještě Necromorbus z Funeral Mist, v jehož studiu se také CD natáčelo). Ortodoxně smýšlející okovaní jedinci nepochybně tuto černou placku vychválí do nížin pekelných, ale slyšel jsem z tohoto ranku už lepší počiny. Ale zároveň jsem již měl tu čest s mnohem profláklejším a obyčejnějším podáním dané látky, takže to žádný provar není. Doporučil bych pro příště méně siláckých gest, více tvůrčího nasazení a ze současné konstelace by se dalo vytěžit mnohé. Půlbod přidán za to, že i přes značnou kumulaci všech myslitelných klišé jsem si „Casus…“ pouštěl vždy s chutí.
|
