Album The Toxic Touch zkušených holandských deathařů patří do melodičtější kategorie svého žánru. Někam poblíž kapel jako jsou Bolt Thrower nebo Kataklysm (alespoň co se jejich posledního alba týče). God Dethroned opravdu na pilu brutality příliš netlačí. Asi vědí, že jejich síla je někde trochu jinde.
Atmosféru na úvod zdařile navazuje již povedené intro, plynule přecházející do prvního ostrého záseku. Od této chvíle je naprosto jasné, na čem člověk je. Základem všeho jest velmi výrazná rytmika, která nenechá posluchačovy údy v klidu ležet. Do ní pak vpadávají kytary, soustředěné hlavně na jednodušší, ale dobré a pádné riffy. I když u GD zřejmě platí heslo „přímočarost nade vše“, občas nás také příjemně osvěží nějakým tím menším melodičtějším sólíčkem. No a samozřejmě vokál - srozumitelný, agresivní a na death metalový řev docela vysoko posazený. Nemám co bych Henri Sattlerovi za mikrofonem vytknul.
Struktura skladeb není příliš komplikovaná, jak již bylo naznačeno, a jednotlivé skladby mají ve zvyku se hudebně i textově tak trochu recyklovat. S tím souvisí obliba kapely v různých bridgích, které pak jen několikrát nakombinuje se slokou a refrénem a čtyř až pětiminutová skladba je na světě. Nutno podotknout, že postup je to rozhodně účinný. Lyrika je v rámci žánru ovšem velmi stereotypní. Ne že by na mě texty působily vyloženě tupě, ale slovíčka jako hate, kill, die a jejich obměny padají ze Sattlerova hrdla jak z běžícího pásu.
Polem, na kterém však God Dethroned dokáží překvapit jsou refrény. Jednoduše chytlavé jak bruska když jí strčíte ruku pod kotouč. Většinou jsou vystaveny na kombinaci zvolnění a silná melodie, kterou kapela opravdu umí napsat. Zvýrazněné navíc skvělým kontrastem s tvrdostí zbytku skladby s člověkem opravdu smýknou na podlahu. V některých případech se dostávají až k hranici klasického hevíku, jako například v mé velmi oblíbené The Wings of Pestilence. Je to jedna z písní, které bych neváhal označit za naprosté hitovky. K ní bych mohl přidat ještě například The Day You Died nebo pomalejší Typhoid Mary.
Hlavně díky refrénům jsou písně zapamatovatelné v podstatě na první poslech a od sebe lehce odlišitelné. Album pak plyne jako voda a především baví, což je slovo, jež by zasloužilo u této desky dvakrát podtrhnout. Na Toxic Touch totiž příliš nejde o nějaké umění, progresi nebo podobné věci, ale právě o tu typickou chuť při poslechu neustále házet hlavou a tepat paroháčem do vzduchu. Prostě kus poctivýho extrémního bigbítu.
|
