Kapitola 3.
Velké nevzrušení
Už samotná obálka alba „The Big Thrill“ jasně naznačila, co se bude dít. Při svém třetím pokusu si Axxis nasadili modré neprůhledné brýle s vlastním logem a tím ztratili pojem o tom, co se děje. Do jedné ruky popadli brousek, do ruky druhé mapu s fleky „Hic Sun Leones“. Svoje výsostné území ještě neopustili, zas tak velké změny nenastaly. Co však bylo nejpodstatnější, společně s přibroušením výrazových prostředků kapela ubrala na melodických nápadech. Vlastně nejen na melodických. A rázem byl z Axxis, tak „trochu jiný Axxis“. Proč to neříct rovnou, Axxis pokračovali v nastoupené cestě z „II“, a tak ve srovnání s „Kingdom Of The Night“ je „The Big Thrill“ zase o dost slabší kus. Axxis poprvé vcelku bezradně zatápali ve tmě. Pokud se předchozímu albu dala vytknout určitá nenápaditost při vymýšlení názvu, tak v případě třetího kroku šlo o poněkud velkohubé plácání. Sečtu–li totiž okamžiky, kdy pocítím cosi jako vzrušení, dostanu se k číslu dvě. A velké vzrušení? Ale jo, přijde, jak říkám, Axxis svojí podstatu zapřít nedokážou (hm, jojo, vím, dokážou, ale ta doba je ještě daleko).
A co se tedy vlastně změnilo? Axxis poprvé vyrazili nahrávat za oceán. Cestou zřejmě narazili na okolo letící bacil jménem „Mötley Crüe“. Zamíchejte bezproblémový Axxis metal s nadrzlostí amerických strakáčků, vyberte vzniklý genetický odpad a zasaďte jej do Axxis šablony. To, pravda, není příliš lákavá představa. A jinak je, kolem a kolem, vše při starém. Zůstaly melodie. Zůstaly výrazné kytary a spolehlivá rytmika. Typický a nezaměnitelný vokál Bernharda Weisse se vcelku příjemně poslouchá, nemá-li tendence šplhat zbytečně do výšek. Jen z počátečního nadšení a jásotu barvy nějak zašedly a rozplizly se.
Jak z nebe spadlá zní skladba „Heaven´s 7th Train“. To je právě ta vzrušující chvíle, napráskaná dramatičností, naléhavostí a stupňujícím se napětím. I po třinácti letech mě mrazí za krkem z ledově děsivé atmosféry a panické hrůzy z jízdy na věčnost. Škoda, že se Axxis nedokázali zachovat dle textu skladby („…no way back again…in train of your farewell…“), z vlaku vystoupili a našli cestu zpátky do šedivých dnů. Druhá povedenka je hned následující „Brother Moon“ se sekaným rytmem a ukřičeným stadionovým refrénem a typickou pozitivní bezproblémovostí. Už minule jsem naznačoval, že připomínky nelze mít k pomalejším skladbám. Axxis se dokáží vyhnout vlezlým popěvkům a tak s poslouchatelností skladeb „Stay Don´t Leave Me“, „Love Doesn´t Know Any Distance“ i „Waterdrop“ není problém. Jde o nenáročné, klišovité skladby, které alespoň neurazí. Nic víc. Ze závanu mizérie vybočí i davově vděčná „No Advice“ a závěrečná zpěvná „Road To Never Neverland“ s náznakem vtipkovitého speed metalu.
Zbytek alba? Chaotický, neuspořádaný, komplikovaný, povrchní a to je pro Axxis příliš rozměklá půda. Při celkovém trápení kapely najednou i Bernhardův vokál zní občas hodně nepříjemně. Není každý den posvícení…
Spousta teorií tvrdí, že třetí album je pro vývoj kapely rozhodující. Axxis jsou typickým příkladem toho, že i kostnaté teorie mohou mít sem tam pravdu. Alespoň pro léta nejbližší. Axxis albem „The Big Thrill“ spadli do pořádně rozmotaného vodního víru, ze kterého sice ještě nakrátko vystrčili hlavu, ale který je bezmála definitivně utopil.
|
