Už dlouho jsem nelistoval žádnou dětskou encyklopedií…
Ano, přesně touhle větou jsem začínal recenzi minulého počinu D.N.A „Nomadam“. A klidně bych mohl vesele opisovat dál i při aktuální novince „Cesta stínů“. U D.N.A. se (naštěstí) totiž nic zásadního nezměnilo. A drobné změny, které nastaly, nebyly ničím tak zásadním, aby se k hodnocení „Cesty stínů“ nedalo využít už jednou napsaného textu. Pravda, všechny drobnosti, které nastaly, lze považovat za posun vpřed a D.N.A. rozhodně neuškodily.
Pro každou jinou kapelu by změna frontmana zřejmě znamenala změnu podstatnou. U D.N.A. jde však prakticky už o tradici (možná kandidující na zápis do Guinessovy knihy rekordů). Čtvrtá nahrávka a čtvrtý zpěvák. Při vší úctě k nováčkovi Lukáši Gracovi jsem ani tuto výměnu neoznačil za nějak zásadní. A to proto, že konkurs zřejmě proběhl stylem „hledáme zpěváka, který bude podobný jako tón tónu tomu minulému“. Nutno přiznat, že k projevu D.N.A. podobně zabarvený chlapácký vokál, který zní civilně, čistě a přitom umí i přitlačit na pilu, dokonale sedí. A neb ne všechna vejce jsou naprosto identická, přiznávám, že Lukáš Graca mi v řadách D.N.A. zní lehce přitažlivěji než pěvec minulý. Možná to souvisí i s tím, že kluci intenzivně zapracovali na zvuku a jeho vyznění dotáhli prakticky k dokonalosti. Je radost vychutnat si krásně čitelnou nahrávku v celé její barevnosti v každém zákoutí. A poslední pozitivní drobnost, po poslechu „Cesty stínů“ jsem si doplnil vzdělání v kapitole „historie D.N.A.“ a s radostí můžu konstatovat, že forma D.N.A. jde nezadržitelně nahoru.
A to je k změnám prakticky všechno a můžu začít zvesela opisovat. Zůstáváme v nejklasičtější poloze hard rocku a heavy metalu, s jasně vytyčeným směrem, bez náznaku experimentů. D.N.A. stvořili dobré tuzemsky metalové album. Tedy takové, na kterém nedostatky dokázali vyvážit svými přednostmi a k tomu přihodili i ždibec příjemného jiskření.
Oproti albu minulému, kdy jsem zpochybňoval volbu titulní skladby, tentokrát D.N.A. lépe vybrat nemohli. „Cesta stínů“ je z nabízeného menu skladbou nejkošatější. Od jednoduchého tklivého kytarového úvodu (pravda, motiv ve mně vyvolal mimořádně silné pavlovovské slinění a vzpomínky na „East Of Eden“ od německých Domain), přes jemné klapkohraní a důrazně uhrančivý zpěv, občas říznutý vyšším vokálem, to vše v baladickém tempu, postupně se zvrhávajícím do šlapavé naléhavosti a mohutnícím až do sborového chorálu. Souhlasím, nejde o nic objevného či přelomového, ale oprášená klasika, navlečená do těch nejlepších šatů, může působit velice osvěžujícím způsobem. Podobně napjatá atmosféra, oživená stupňujícím se napětím a vysokým ženským vokálem, funguje i v „Prokletí“. A do třetice všeho nejlepšího, výpravná melodie v „Přízraku moří“ s doširoka otevřenou náručí hrdinského patosu s brichtovským nádechem.
V kontrastu k bohatosti zmíněných kompozic se pro mě největším „problémem“ staly nekomplikované a syrové skladby „Mazej dál“, „Zvláštní znamení“ a „D.N.A.“, kde jednoduchost dosáhne hodně vysokých hodnot a v kontrastu se zmíněným barvobohatstvím zní trochu jako chudý příbuzný. A to je právě ten moment, co mi u D.N.A. zavazel i na „Nomadam“. Velká nevyrovnanost, díky které album nezní příliš kompaktně. Ale právě s ohledem na to, že v podobné rovině se D.N.A. projevují opakovaně, jsem ochoten připustit, že problém je spíš na mém vedení. D.N.A. jednoduše představují hard and heavy ve všech možných podobách, tak jak jej sami cítí. A tak, aby si přišel na své fanda všech odstínů téhle muziky.
Co bylo dřív, pivo nebo Manowar? Připadá vám tato otázka naprosto nesmyslná? Odpověď hledejte v zábavném úletu „G“, nad kterým zajásá jeden z místních pivovarů a Joey DeMaio bude při pohledu do bookletu zřejmě marně vzpomínat, kde podobnou melodii už zaslechl. Veselá téměř tečka, kterou D.N.A. trochu setřeli závěrečnou italskou skorobaladou „Macchine Da Guerra“. Určitě je zpestřením, že kapela nesáhla k tradiční angličtině, ale škoda ztráty tempa gradujícího alba.
D.N.A. mě svým albem nezklamali. Stvořili poctivé album, které nezpůsobí žádný bouřlivý průvan, ale v konečném součtu dokázalo potěšit. To není tak málo…
|
