Kdybych chtěl navodit patřičně nabroušenou atmosféru, která mě obestřela při poslechu promo alba slovenských Mortem „Let The Metal Rise“, mohl bych začít vypočítávat všechny hříchy, které za poslední dobu dokázali ve světě napáchat Amíci. Jenže bych si mohl dost důkladně ošoupat klávesnici a byla by to i škoda času. A tak budu radši chválit jejich dobré skutky. A proč do toho tahám Američany? Inu, otisky, způsobené tvorbou kapel Metalica, Iced Earth, Metal Church i Manowar jsou u Mortem velice zřetelné a silně rámují dění na „Let The Metal Rise“. A pochvala těmhle zámořským spolkům patří za to, že pro Mortem připravili dostatečně pevnou půdu, na které se dá jejich odkaz sympaticky tavit do vlastního výrazu.
„Let The Metal Rise“ je přesně tím typem nahrávky, který příjemně probudí vzpomínky na místa, kde jste už jednou byli (či mohli být). Archaický melodický power/thrash metal z nejplodnějšího období této vývojové větve kovové hudby. Co lze Mortem přičíst k dobru je skutečnost, že provedení vzpomínkové jízdy zní velice moderně a čerstvě, a i když pozdrav ze zlatých časů je hodně zřetelný, dokáží si Mortem najít svojí vlastní pěšinku (až na občasné přeběhnutí léty prověřené dálnice). Za přirozené považuji, že zvuk je naprosto přehledný a jasný, že Mortem se blýsknou zajímavými hudebním motivy i že za instrumentální výkony se kapela rozhodně stydět nemusí. Zejména svěží kytarová sóla dokáží udržet hutnou atmosféru. Nejsilnějším zážitkem se nakonec staly skladby, kde Mortem sází na poetiku lyrických pasáží Iced Earth, míchanici tajemna, syrovosti, očekávání a nespoutané síly, jako v „Run To Nowhere“ a „To Love And Hate“ a svižná, nejoptimističtější nahrávka alba „No Time To Wait“, kde inspirační zdroje vyschly a Mortem velice zdařile rostou z vlastních kořenů.
Co však strašně těžko překousávám, je chameleonština zpěváka Petera Moravčíka. Jeho hlas mi skvěle zapadá do drsné atmosféry alba a přesto se najdou v jeho projevu momenty, nad kterými nechápavě kroutím hlavou. Proč ve chvíli, kdy se Mortem přiblíží k Metallice („Road Of The Lighing“, „Never Before“), musí Peter sáhnout k typicky hetfieldovskému zatažení z hloubek nahoru? Proč ve chvíli, kdy se Mortem začnou podobat Manowar („We Are The Best“ – mimochodem, už samotný text se nemusí stydět za manowarská ramena), si Peter neodpustí adamsovské štěknutí? Proč v momentě, kdy Mortem začnou ukolébávat lyrickými pasážemi, mi Peter začíná silně připomínat zmrzlého Matthewa Barlowa? To všechno úplně zbytečně, protože tenhle chlapík má na to, aby utáhnul celé album vlastním výrazem bez „světových“ výstřelků, tak jak ostatně na velké ploše desky předvádí.
Další překážku si Mortem vystavěli programově sami. Přece jen, klišé jsou klišé, tradice jsou tradice a zaběhané zvyky jen tak snadno nezměníš. A tak bych příliš nespoléhal na detektivní a badatelské choutky fandů. Obávám se, že příznivci thrashe a power metalu těžko naláká název kapely k systematičtějšímu zkoumání obsahu alba. Jen namátkou jsem zkusil zadat název kapely do vyhledavačů a vykoukly na mě čtyři party z různých koutů světa. A všechny tyhle spolky se věnují deathmetalu. A už vůbec nemluvím o záplavě všemožných pre a post Mortemů, které se ve většině případů věnují také smrtonošství. Do toho všeho i obal alba vyvolá silné asociace na nepowermetalové příbuzenstvo. Jsem docela zvědav, jak se s tímto „handicapem“ slovenští Mortem vyrovnají. Rozhodně by byla škoda stát se touhle silně zavádějící drobností jen dobrým tipem pro naprosté zasvěcence.
Tak jak svého času Dream Evil oprášili vzpomínky a sepsali „The Book Of Heavy Metal“, tak začínám mít pocit, jako by celé Slovensko mělo chuť přispět do knihy metalu dalšími stránkami. Po kapitole o Floridě a germánském heavy metalu byla sepsána stať věnovaná americkému thrash-powermetalu. A i tahle část se autorům vydařila. Mortem můžu zařadit spolu s Castaway a Vindex do trojlístku největších slovenských hudebních potěšení poslední doby. Pravda, budou plnit roli toho černého vzadu, ale i tak jsou to stupně vítězů. A to je hodně slibná pozice do budoucna.
|
