Kapitola 7.
Podařená temnota
„Co to děláš?“ „Já jsem…“ „Neslyším, nahlas!“ „…rozklepával nejtek, já jsem do toho…“ „Co?“ „…bouchal kladivem a omylem a ono se to zvětšovalo, zvětšovalo, až se zvětšilo, rozpláclo, já si vemu novej…“ „Takhle se rozklepávaj nejtky, co? Koudelko, já tě sleduju už dlouho…“
Takhle se rozklepávaj nejtky! Téměř co rána, to úder na hlavičku. Samozřejmě, nebyli by to Axxis, abych mohl vypustit slůvko téměř. Ale přece jen nutno přiznat, že když kapela protřela svůj zrak a jukla na svět jasným zrakem z temnoty, nastoupila svojí „zlatou“ cestu. Album „Eyes Of Darkness“ je z celé dosavadní diskografie - při zachování všech typických poznávacích znamení – nejdospělejší. Axxis stále vsází na chytlavé melodie, jen jsou trochu vážnější, mírně vláčnější, zbytečně nikam nespěchají, dovedou si pomocí výrazných riffů i bezprostřední zpěvností pohrát s rozvernou náladou i napjatou atmosférou.
Možná jde jen o můj subjektivní pocit, ale v souvislosti s „Eyes Of Darkness“ se nemůžu zbavit dojmu, jako by svět chtěl vytvořit iluzi toho, že nad Axxis se pomalu, ale jistě zavírá voda. Tradiční informační vlna nebyla zdaleka tak intenzivní, jak by se dalo čekat. A přitom právě na tomhle albu si Axxis konečně dovolili překročit hranice svého stínu a stvořit příjemné a ucelené album, vařící ze šťavnaté rockové podstaty a více-méně kašlající na laciné efekty. Jak je to jednoduché. Když vím co chci a na co mám, tak to přece beze zbytku můžu využít.
Za co chválit především? Pochopitelně, za nejchytlavější momenty (pro ty, jež mají Axxis plné zuby, připomínám, že se samozřejmě jedná o ty nejvlezlejší a snadno zapamatovatelné motivy, které vám budou v uších znít ještě douhatánsky dlouho :-) ). Ke skočnému a pohodovému riffování s uvolněnou, snad až taneční rozverností ve „Wonderland“ se pojí i celá filozofie Axxis: „… zázračný svět je tak daleko, ale můžeme najít cestu do země snů, jen tahle naděje nás drží při životě - nevěřím, že sám najdeš lepší svět, chci být ten, kdo tě vezme ke slunci…“ Podobně lákává chytlavost mohutně cáká z „When The Sun Goes Down“. Melodická vichřice, sekané kytarové šejkrování v dramatickém líčení toho, kdo vás navštíví po západu slunce. Ovšem budou-li na mě Axxis takovéhle noční můry posílat pravidelně, bude u mě rodinný felčar brzy diagnostikovat chorobnou strachuchtivost. Příjemně vyčuhuje i, na poměry Axxis minimalistická, protiválečná „One Million Faces“. Znáte to, v jednoduchosti může být nejen síla, ale i naléhavost. Do maxipovedenek patří i „Angel“, coby tradičně silná baladovka, všechny strašidláky zahánějící ukolébavka s klidnou atmosférou, výuková lekce alá „hodina Axxis“ v „Larger Than Life“ a pochopitelně povedený otvírák „Eyes Of Darkness“, který celé téhle melodické záplavě důrazně otevírá vrata. Pokud vám už ani u téhle skladby nezacuká v kolenou, nebo vás za uši nepřitáhnou silné sbory, nejspíš vám stejně ani nestálo za to dočíst Axxis ságu až k tomuhle řádku.
Kde je tentokrát Axxisovské „téměř“? Už minule jsem lomil rukama nad převzatou skladbou a v tomto duchu se dá pokračovat i na albu aktuálním. „The Four Horsemen“ z pera řeckého skladatele Evangelose Odyssease Papathanassioua, známějšího pod jménem Vangelis, jednoduše na desku nezapadá. Těžko soudit, zda Axxis cover verze prostě nezvládá (á propos, předělávka z acceptovského tributu „Flash Rockin´ Man“ silně potvrzuje tuhle teorii), nebo je nemožné do axxisovských kolejí napasovat cizí vozíček, ale výsledek je poměrně prapodivný až nedůstojný. Z vlastní tvorby si slabší chvilku Weissovci vybrali v jalové „Keep Flying“, která kromě nedostatku nápadů trpí i díky Bernhardovým pěveckým manýrám. Naštěstí, pouze v této skladbě jsou Weissovy výšky pro uši náročné.
Axxisové, já vás sleduju už dlouho. A konečně mám zase jednou pocit, že se vám dílo povedlo.
|
