„Přichází éra totálního chaosu…“
Tak vám řeknu, vážení, že mě vítězné songy finských Ensiferum bezmála dohnaly k tomu, abych popadl rodný list a na matrice se dožadoval změny v zapsaných údajích. Nedokážu si vysvětlit jinak své opojení z téhle severské bouře, než že se některý z mých předků proháněl po zamrzlých pláních a hlava nehlava mydlil šiky nepřátel. A pak o tom z plných plic vyřvával oslavné ódy. Protože však zřejmě velice těžko dosáhnu toho, abych měl jako národnost zapsáno “seveřan“, tuhle aktivitu vzdávám (ach, jak nepodobné vikingskému válečníkovi ...) a jdu se dál plně poddávat ohromující a běsnícímu uragánu drsných melodií a nespoutané energie.
Ne snad, že bych se obával, že Ensiferum uberou na svojí přesvědčivosti a nespoutanosti, nicméně odchod Jari Mäenpääho po vydání alba „Iron“ přece jen vybízel k jisté opatrnosti. Ale s radostí konstatuji, že rozštípnutí Ensiferum přineslo ten nejlepší možný výsledek, kterého jsme se mohli dočkat. Jari u svého nového dítka Wintersun naznačil, že divokými esencemi Ensiferum dostatečně načichl a Ensiferum předvedli, že se bez Jariho bez problémů obejdou. Koneckonců, hlavní tvůrce melodií Markus Toivonen ze svého umění pranic neztratil, Markusův rukopis připeřili i další členové kapely (nečekejte nějaké radikální změny, předpokládám že bez bookletu nebude tvůrce písní Ensiferum tak snadné identifikovat, snad jen „The New Dawn“ s Lindroosovým přispěním trochu pokulhává) a tak otázkou pouze zůstalo - alespoň pro ty, které minulo EP „Dragonheads“, zda Ensiferum zaplní volné místo u mikrofonu dostatečně kvalitní náhradou. Stalo se, dokonce bych si dovolil i pohrávat s otázkou, zda to (při vší úctě k Jarimu) nebylo to nejlepší, co Ensiferum mohlo potkat. Čistého zpěvu se ujal Markus a první z nováčků v kapele Sami Hinkka, hrubého vrčáku druhá nová tvář Petri Lindros, známý od krajanů Norther. A věřte tomu, že jde o živelnou a smrtící kombinaci, plnou chytlavých melodií, folkově-vikingského metalu i přitažlivě agresivní nálady.
Máte-li rádi žhavou atmosféru srdnatých bojů, výlety do temných lesů, kde se to hemží trolly a jinou havětí, vítejte. A je jedno, ze kterého konce to vezmete, protože „Victory Songs“ je založené od začátku do konce na poutavém kombinování brutálních melodií, střídání temp, houpavé atmosféry, chraplavého zpěvu a hlavně nosných chorálů, které i z jednotvárné nálady vykřešou sílu hymnické důstojnosti. Vikingskou přilbici s úctou smekám především za fakt, že ač záběr Ensiferum je postaven v podstatě na vcelku jednotvárném základu, dokáží využívat všechny oživující elementy (klávesy, píšťalky, folklórní vlivy…) tak chytlavě, že ani na moment nemáte čas vydechnout, pořád se něco děje. A to prosím jen dvě skladby svojí stopáží slezou pod čtyři minuty. Za nejpovedenější válečnické zásahy považuji humppou načichlou „Ahti“ s fantastickou kombinací drsného a ještě drsnějšího vokálu, barevnou chytlavku o tom, co se stane, když vám lesní stařenka nechá vypít elixír života („chlastej a tancuj!“) „One More Magic Potion“ a závěrečný titulní „Victory Song“, více jak desetiminutovou záležitost se skromným úvodem, postupně mohutnící a nabírající na rychlosti až do naprosté oslavné grandióznosti. Co mě definitivně položilo na lopatky je využití finštiny v její pomalé pasáži a zpěvný hymnický refrén. Atmosféra a energie, to je oč tu běží.
Posun kapely ze středu terče do naprostého centra symbolicky signalizuje i samotná obálka. Pokud se na prvním albu statný válečník chystá vylodit a na druhém důstojně přihlíží válečné vřavě, na albu „Victory Songs se právě vrhá do kruté řeže. A tak, ačkoliv se stále motáme kolem toho samého, jsme pořád blíž obnažené podstatě duše vikingů.
Ti, kteří už Ensiferum znají, dobře vědí, odkud severák fouká. Těm ostatním můžu jen vřele doporučit, ať neváhají, nasednou na válečného oře a po boku neohroženého vikinga se vrhnou do krvavé bitvy. Za tónů majestátně drsných a syrových chorálů zapomenete na všechny jizvy, šrámy i rány z boje. Vždyť společné halekání vítězných songů je tak opojné.
|
