Od dema mě neznámé kapely Strange Feelings jsem čekal takovou tu klasickou plus mínus průměrnost nějaké lokální kutálky, čemuž napovídala i chudost balení promo materiálu. Teď se ale stydím za to, že jsem tak soudil, navíc částečně na základě obalu. Hluboce se kapele omlouvám.
Její hudba mě totiž velice překvapila hned na první poslech a s každým dalším se mi dostávala čím dál víc pod kůži. Tři kousky inteligentního progresivního death metalu jsem opravdu nečekal. Prvotní explozivní vstup sice naznačuje brutálnější směr, ale omyl! Hudba se rozeklene a vytvoří naprosto výborné pnutí. Start jako noha! A rozhodně to není jediný příklad, kdy díky nespornému skladatelskému i hráčskému talentu kapely vznikají téměř neuvěřitelné momenty.
Druhá píseň, „Chemical dream“, na mě zase působí dojmem, že je kapela schopna promyslet skladbu trochu i jako celek a ne jen roubovat jednotlivé nápady na daný základ. I když naznačuje jednu z malých výtek, které bych k demu měl – některé progresivní pasáže by se mohly více rozvést či umněji zakomponovat. Například právě u konce „Chemical Dream“ to ke konci působí strojeně a necelistvě.
SF své demo ale obecně dobře poskládali, protože každý track ukazuje trochu jinou stránku jejich přístupu. Třetí a poslední track, „Searching“, na to jde opět odjinud. Pěkně se rochní v dlouhých notách a působí velmi libozvučně. Dokazuje, že i jemnější přístup v death metalu není vůbec na škodu.
Na čem by se ale dalo trochu více zapracovat je zpěv. Celkem klasický řevot neurazí, ale leckdy příliš nekoresponduje s instrumentální částí; u druhé skladby na mě působí dost brzdným dojmem a celkově mám pocit, že by hudbu mohl více podtrhávat, než jí vytvářet protipól. Mám tendence zpěv na Jokebox moc nevnímat kvůli kytaře, která je tu hlavní tahoun a která se sama o sobě poslouchá více než dobře. I s jejími kolegy – bicí a basa mají též chvilky, kdy vyloženě potěší. SF jsou zřejmě ve skládání instrumentálních partů o něco zdatnější. To ale není nijak fatální připomínka, stejně jako zbytek mých negativních poznámek.
Také se mi zdá sympatické, že se kapela, ač by jí k tomu směr, kterým se vydává, mohl svádět, nesnaží tvořit sedmiminutové eposy. Většinou jen lehce překročí tříminutovou délku jednotlivých skladeb, což dodává materiálu patřičnou dynamiku a v podstatě to eliminuje jakoukoliv možnost, že by se posluchač začal nudit. Časem třeba dospějí k okázalejším výtvorům, ale prozatím se zdá, že kapela ví, co si může dovolit a drží se toho. Což je dobře.
Považuji Strange Feelings za velký příslib naší techničtější scény a budu pozorně sledovat jejich vývoj. Těším se, až se mi do ruky dostane plnohodnotné album. Prozatím si zařadím Jokebox do aktivní části své sbírky, kam se jen tak něco přes množství veškeré té hudby kolem, nedostane.
|
