Mladí Pražáci vydali v roce 2006 své první „větší“ miniCD s názvem Visions. Na něm nacházím vesměs lehký a uhlazený rock, výborný k relaxaci a vůbec odreagování se. Všechny čtyři songy se mi zdají být zručně a mile napsané. Nadýchané, přístupné posluchačovu uchu a zároveň nerezignující na objevování nových cest. Prostě tak sympatické, že se musí ihned zalíbit. Jen by mohly být ještě bohatší a „dějovější“. Takhle se občas dostávají do rádiové repetitivní polohy, což mi dost ředí požitek z hudby. Refrény sice píšou SB vynikající (nejvíc se mi líbí originální v „A Hidden Place“), ale když je člověk slyší příliš často, brzy ho omrzí.
Také v zamyšlenějších, hlubších pasážích mi chybí větší přesvědčivost či naléhavost, na kterou jsem z kvalitního prog rocku zvyklý. Taková, která má potenciál pohnout s něčím uvnitř člověka. Ta by poté v kombinaci se zábavnými funky refrény tvořila zajímavou sestavu. Jako například v "Cirkus Train", kde se něco takového dokonce podařilo. I přes otevřenost v projevu je tu nastolena přesně ta semknutá oduševnělost, ten pocit katarze, který hypnotizuje.
Teď trochu k technickému, méně pocitovému hledisku.
Co se nástrojů týče, vše se zdá být tak, jak má. Klávesy, bicí, basa… Kytary bych pochválil hlavně v první (podle mě nejsilnější) skladbě "Let The Things Go" pro jejich svižné riffování a umné vzájemné doplňování. To se poslouchá moc dobře. Také dokáží chválihodně zostřit pozadí skladeb. Jenže je to dohromady trochu málo.
Nejvíce mě totiž zaujal zpěvák Fero Gažík. V něm má kapela velkou oporu. Není sice ještě příliš otrkaný a nepůsobí stoprocentně profesionálně, ale vynahrazuje to nesporným talentem, entuziasmem a odvahou, díky které se nezastaví ani před nejrůznějšími vokálními fígly. Vše jen ku prospěchu celku. Ve srovnání s ním instrumentální část ztrácí nejvíce bodů, protože si neumím představit, že by kapela bez tak výrazného zpěváka obstála. I když se hráči snaží a celkově vlastně nehrají nic tuctového, invenčnost je tu značně nevyvážená. Hudebně nejzajímavější okamžiky přináší většinou právě Fero.
Co mi také úplně nesedí je zvuk. Od rocku s progresivními ambicemi očekávám dokonale prostupnou produkci. Zde ale mírná zastřenost jednotlivým nástrojům kromě zpěvu příliš vyniknout nepomáhá. To je škoda, protože hudbě, která má co říci, přehlednost zákonitě svědčí.
Celkově je to ale upřímná a uvěřitelná hudba, které nechybí jiskra života. A ta je důležitá.
|
