27.10.2021
ARAKAIN
Od pražské legendy odchází baskytarista Zdeněk Kub. Ten ..více

27.10.2021
BRYAN ADAMS
Nejznámější kanadský muzikant se po třech letech od ..více

27.10.2021
W.A.S.P.
Blackie Lawless a jeho parta se vydají do světa oslavit ..více

27.10.2021
ORPHANED LAND
Největší izraelské metalové hvězdy rekapitulují ..více

27.10.2021
CORRODED SPIRAL
Bývalý bubeník Sepultury Igor Cavalera, představuje ..více

27.10.2021
SLASH PUPPET
Kompilačním albem "Studs & Gems" se připomene kariéra ..více






U.D.O. - Game Over
Slogan Game Over nabízí mnoho výkladů. Já jej ..

U.D.O. - Game Over
Za mě jejich nejlepší deska. Konečně ubrali n ..

ECLIPSE - Wired
Když to (po unylém začátku) rozpálila úvodn ..

WHYZDOM - Of Wonders and Wars
Francouzský metalový okresní přebor. Konec tab ..

U.D.O. - Game Over
Za mě krok zpátky. Tři předchozí desky měli ..

AURA - Falling Darkness
Mrkve: Zkus třeba Silencer. Ti mají jen jednu de ..

U.D.O. - Game Over
Za mně hodně povedená deska, prostě klasické ..

FOREIGNER - Foreigner
Parádní deska! ..

FOREIGNER - Foreigner
další superskupina... ..

AURA - Falling Darkness
mám rád klasicky znějící dřevní black nahra ..




Za poslední měsíc:
K.K.`S PRIEST - Sermons Of The Sinner
1246x

DEATH - Scream Bloody Gore
1037x

DEATH - Leprosy
1013x

SKELETOON - The 1.21 Gigawatts Club
1008x

CARCASS - Torn Arteries
959x

DEATH - Human
839x





článků celkem: 8694
recenzí: 7176
reportů: 574
rozhovorů: 523













Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax


NIGHTWISH, PAIN - 20.2.2008, T-Mobile Aréna, Praha

Lidová pranostika praví, že když skřivánek v únoru zpívá, velká zima po tom bývá. Pokud by snad měla platit (a proč našim předkům nevěřit, že?), nechte si někde po ruce připravené kulíšky, abyste je mohli pohotově vytáhnout, až letos vyrazíte shlédnout naživo některé z velkých metalových jmen. Letošní sezóna (tedy hlavně letní, takže ten kulich možná bude zbytečný :-)…) jimi bude nabitá. Důležitou položku z hvězdného seznamu tohoto roku bylo možné odfajfkovat v pražské T-Mobile aréně, kam přijeli Nightwish nejen podpořit svoje loňské album „Dark Passion Play“, ale také představit svého nového skřivánka Anetku Olzon. Málokterá výměna front(wo)mana loni tak hýbala s hudební scénou, jako právě příchod Anette do Nightwish. A setkal jsem se i s názory (přiznávám, že podobně naladěn jsem na Nightwish vyrazil i já), že díky záznamům koncertů s novou sestavou kapely, shlédnutelným na netu, nemusí být člověk nutně u všeho a proč si kazit příjemnou vzpomínku na pražské vystoupení Nightwish v roce 2000, případně zidealizovanou představu o jedinečnosti starého složení…

Slušný šok přišel už se samotným příchodem k hale. Čekal jsem leccos, ale dlouhé zástupy lidí i aut, proudících směrem k již obrovskému chumlu před halou dávaly tušit nejen to, že Nightwish bude čekat vydatná podpora, ale i že patrně bude problém tohle všechno do haly nahňoucat. Realita byla taková, že kde se dalo sedět, tam se sedělo, kde se dalo stát, tam se stálo a kde se dalo viset, tam se viselo. Kde se sedět, stát, ani viset nedalo, tam se sedělo, stálo i viselo…, jednoduše plný dům až po střechu. A to doslova a do písmene, neboť díky snaze ulovit pár zajímavých záběrů jsem se (po skončení povoleného mačkání spouště pod pódiem) odsoudil k vyšplhání do nejvyššího patra haly a tam, v pozici spícího plameňáka (tedy na jedné noze), jsem na posledním schodu vytrvale natahoval krk, abych alespoň kousek pódia měl pod kontrolou (a proto, pokud máte pocit, že jsem si něco podstatného domyslel či přehlédl, možné je všechno :-)…). Všechna čest patří mistru zvukaři, protože i v takhle odlehlém koutě haly byl zvuk velice čistý a čitelný a předpokládám, že podobně tomu bylo i ve spodní části haly. To se týkalo nejen Nightwish, ale i předskokanů Pain.

Osobně jsem účinkování Petera Tägtgrena a jeho doprovodu nepovažoval za úplně nejšťastnější řešení pro otevření koncertu. Jejich elektronikou a gotikou zároveň šmrncnutý metal mi zrovna moc neříká. Naštěstí zafungovalo klasické, že když se člověk na něco zrovna moc netěší, může být jen mile překvapen. Ne snad, že bych po skončení setu Pain střelhbitě uháněl shánět některé z jimi vydaných nosičů, ale je fakt, že jejich natlakovaný set bez velkých řečí měl šťávu a spád. Ono taky plýtvat čas nějakým dlouhým povídáním, když máte na svojí produkci pouhou půlhodinu, by bylo docela přepych. Takže Pain dali vzpomenout (z toho, co jsem identifikoval) téměř na celou svojí diskografii a nekompromisně nahrnuli svých pár skladeb, na nažhavené fanoušky. Ti od samotného začátku (a vůbec bych to nepřičítal nějaké automatické natěšenosti) reagovali hodně spontánně. Až nejspíš muselo být Pain líto, že musí z pódia zmizet tak rychle a bez přídavku. Byli by si jej (i diváci) zasloužili.
Setlist: Same Old Song, Followed By End Of The Line, Zombie Slam, Nailed To The Ground, Just Hate Me, On And One, Shut Your Mouth (dodatečně doplněno díky vydatné pomoci kolegy Vaddera)

Při pohledu na dekoraci s motivem z poslední desky Pain „Psalms Of Extinction“, umístěné na scéně během vystoupení bolístek jsem předpokládal, že stejně jako nedávno paprsci a dýně jen shazovali plachtu a mohli bez dlouhých prostojů pokračovat v rozběhlém večeru, proběhne výměna na pódiu rychle. Přesto na sebe Nightwish nechali čekat téměř hodinu. Ovšem za tohle čekání se odvděčili povedenou show, při které si na svoje přišly nejen slechy, ale i zrak. Nightwish jsou plní života. Sympatická Anette se s vytrvalým úsměvem protančí (tu v pozici plížícího se vyculeného růžového pantera, tu ve spontánní rozvernosti malé holky) celým vystoupením, vychechtaní Marco a Emppu stříhají jednu drsnou pózu za druhou a jediná škoda, že Tuomas musí zůstat na místě u svých kláves, protože jeho dramatické prožívání melodií zdůrazňuje divadelní projev kapely. Pokud už dojde na hlušší místo, jako třeba při chystání scény na akustickou Marcovu „The Islander“ (černočerná tma), Nightwish okamžitě kontrují impozantní scénou s plápolajícími ohni, u posledního kousku před přídavkem „Nemo“ neváhají spustit zasněžování pódia a jakási sypká dekorace se snáší i na přídavkové finále ve „Wish I Had An Angel“. O pyrotechnických efektech nemluvě. Dokonce bych řekl, že právě pyrotechnika patřičně oživila i jediné místo, kdy koncert trochu ztrácel na švihu. Předlouhá „The Poet And Pendulum“ mi v dramaturgii koncertu příliš neseděla, její pomalé pasáže nutně vyžadovaly i jiné, než hudební oživení, aby zbytečně neztrácely dosavadní natlakovanou atmosféru. Mile, i když zatím trochu neobratně, působí Anette při svých proslovech (nebo to je tím, že jí mí češi moc nerozumějí?), ale nutno uznat, že nakonec se jí mexickou vlnu v publiku rozhýbat podařilo a i Marco se dočkal sborového „na zdraví“ při svém koštování vodky wyborove.

A to nejpodstatnější, tedy hudba Nightwish? No dobrá, stejně se přímému srovnání slavice a skřivánka nevyhneme. Anette není tak precizní a excelentní zpěvačka jako Tarja Turunen. To každopádně. Ovšem proti Tarjině preciznosti a grácii nabízí živočišnou radost a bezprostřednost. Neříkám, jestli je to lépe nebo hůř. Ovšem srovnám-li, jak děsivě mi chyběly Kiskeho výšky v helloweenovských hitech v Derisově podání, tak na Tarju jsem si vzpomněl snad jen u „Wishmastera“. Souhlasím, v jiných citlivých momentech Anette raději nechá vyznít monumentálnost hudby Nightwish nebo se klidně schová za řev Marca Hietaly. Ovšem Nightwish jsou momentálně v takové formě a pohodě, že se blíží doba (jen co Tuomas napíše pár dalších hitovek postavených přímo na Anette), že se na Tarju v řadách Nightwish bude vzpomínat jako na interesantní minulost a ne jako na chybějící článek kapely.

Svůj set Nightwish postavili na skladbách z poslední desky, přídavky se nesly ze dvou třetin v duchu největších hitů minulosti. Pro mě překvapivě fungují i skladby, se kterými jsem se nemohl srovnat na albu („Sahara“, „Whoever Brings The Night“). Symbolické je ohraničení vystoupení dvěma tak příbuznými skladbami, jako je na úvod „Bye Bye Beautiful“ a závěrečná „Wish I Had An Angel“. Že fanoušci mohli halu zbořit, o tom nepochybujte. A jednu výhodu moje orlí pozorovatelna přece jenom měla. Vidět pod sebou takový les zdvižených rukou stálo za to. Po odehrání všech skladeb následovalo dlouhé loučení s fanoušky, vzájemná objetí členů kapely (i když Nightwish v minulosti již předvedli, že jim jistá dávka přetvářky není úplně cizí, v tomto případě to na mě působilo jako čistá a upřímná radost plně fungující hudební rodiny) a závěrečné foto kapely před nabitou halou.

Kromě podařeného hudebního zážitku jsem si odnesl jeden poznatek. Nenechte se odradit různými všudypřítomnými záznamy pochybné kvality. Možná zadokumentují všemožné chyby a nedokonalosti, ale žádné z nich nedokáže zachytit skutečnou atmosféru a jedinečnost okamžiku v celém komplexu dění.
Setlist: Bye Bye Beautiful, Cadence Of Her Last Breath, Dark Chest Of Wonder, Ever Dream, Whoever Brings The Night, Amaranth, The Islander, The Poet And The Pendulum, Dead To The World, Sahara, Nemo, 7 Days To Wolves, Wishmaster, Wish I Had An Angel

Savapip             


nightwish.com
www.pain.cd


Fotogalerie


NIGHTWISH



PAIN




foto:
Savapip


Vydáno: 22.02.2008
Přečteno: 6096x




počet příspěvků: 4

Titulek:Příspěvek:Datum:Jméno:
To nejenom Hietala,...1. 05. 2008 11:23 Zombik07
bafeste si zapomel...8. 04. 2008 13:00 Honzík
to lenin2001:...25. 02. 2008 7:00 Savapip
4 savapip Ještě...24. 02. 2008 23:52 lenin2001


 
Metalforever.info © 2006 - 2021     RSS - články

stránka byla načtena za 0.64744 sekund.