V osmdesátých letech jsem měl Citron hodně rád. Tahle kapela mě de facto provázela celé dětství. V té době jsem hltal jak „Plni energie“, tak „Radegasta“ a dokonce i „Vypusťte psy“. Takže novinka (po dlouhých osmnácti letech od poslední řadovky) by měla fungovat jako takové zavzpomínání na časy dávno minulé. Funguje jen místy. Tytam jsou doby titánského „Radegasta“ opírajícího se o slovanskou mytologii, pryč jsou i časy, kdy deska „Vypusťte psy“ šokovala svou chladnou, až mrazivou atmosférou. „Bigbítový pánbů“ (aspirant na jeden z nejblbějších názvů roku) připomíná setkání starých bardů, kteří si zavzpomínají na dobu své největší slávy. Nic víc, nic míň.
Citron už v osmdesátých letech výrazně připomínali Accept. Jen si vzpomeňme na úvod alba „Plni energie“, který až moc okatě evokoval začátek „Restless And Wild“ od solingenských ocelářů. Nejinak je to i u novinky. Úvodní „Jen se hýbnout“ rovněž jako kdyby vypadla z pera Wolfa Hoffmana. Trochu křečovitě působí melodická linka refrénu, ale na úvod vcelku solidní překvapení. Následující „Kurtizány“ můžeme považovat za jeden z vrcholů alba. Hlavně pro chytrý refrén. Celkově refrény jsou silnou stránkou současného Citronu, což potvrdí i další balada „Bigbítový pánbů“ nebo „Bigbít“ či „Zlodějka spánku“. Prim ale v každé věci hraje Bartoňova kytara. Práci tohoto nenápadného dvaapadesátiletého hráče bych vyzdvihl v jinak vcelku hloupé „Rock n´Roll Démon“, kterou zachránil svou moderní vyhrávkou a pak ve vynikající, asi nejlepší „Zpovědi“, kde dokázal zahrát své klasické, za srdce chytající sólo.
A teď tedy ty zápory. A že tam opravdu jsou. Zejména bych zmínil hloupé texty (asi kromě „Zpovědi“ a „Smíření“) omílající náklonnost k bigbítu, což Citron degraduje na úroveň různých agrometalistů vymetající sobotní zábavy ve vesnicích o stovce obyvatel, jedné hospodě a jednom zaplivaném sále. Další slabina desky je její rozmělněnost. Já uznávám, že pánům už táhne na šedesátku, ale vyskládat desku po osmnácti letech mlčení jen pár rychlejšími kousky a pak řadou balad, mi nepřijde jako nejšťastnější tah.
Instrumentálně je deska v pořádku. Už jsem zmínil Bartoně. Velice dobrou práci odvedl i basista Václav Vlasák a dokonce i Radim Pařízek nepředvedl nijak výrazně slabý výkon. Nejslabší článek je samozřejmě zpěvák Stanislav Hranický. Jeho omezený vokální rozsah ani nesliboval silný zážitek. Takže žádné překvapení. Když tedy sečtu všechny klady a zápory, vychází mi to přesně padesát na padesát.
|
