Tu o pejskovi, kočičce a dortu asi znáte. Jen si k tomu doplňte takové reálie, jako že dort se dělá podle nejnovějšího receptu Láďomíra Hrušky, sosnutého z netu, o pomoc pro toho čokla, co pejskovi a kočičce jejich dílo vyfoukl, kóluje pejsek na emergency a dort se místo v troubě pekl narychlo v mikrovlnce. Jasně, supermoderna, ještě modernější než moderna. A takhle nějak je to i s druhým albem švédských dEMOTIONAL „Tarassis“. Aby toho nebylo málo, snaží se kluci do svého dortu nacpat jednak to, co aktuálně letí – melodeath, či náruč elektroniky a kláves (to vše zbavené dynamiky) od Amaranthe, jednak osvědčený zpěvný rockový základ a navrch to přeplácnou ještě záplavou efektů, kterým kraluje neskutečně otravný zpěv, systematicky proháněný přes mašinky.
Dojem, který je při každém poslechu silnější a silnější je ten, že jde o přeplácanou, uměle vytvořenou, násilím poslepovanou a nesourodou kolekci (což je škoda, protože některé melodické motivy mají příjemné háčky, některé agresivní výpady energii), která se vyznačuje tím, že v TÉMĚŘ v každé skladbě se najde zajímavý motiv či nápad, na kterém by se dalo stavět, leč v KAŽDÉ skladbě se najde něco, čím dEMOTIONAL tuhle jiskru spolehlivě zazdí. Mustr je prakticky stejný – do každé skladby nacpat pokud možná co nejvíc střepů posbíraných ze špinavých melodeathových pódií (alespoň, že odtud pochází jejich podstatné procento), z důkladně prošlapaných rockerských stagí, z nablýskaných diskoparketů, ale i z koberců komerčních rádií. Co doporučit? Pokud přežijete uštěkanou (ano i jakýsi pseudorap si cestu na tuhle desku najde) „Broken Dreams“, coby asi nejméně soudržnou věc na desce, tak klidně cokoliv, žádná zásadní proměna se v rámci alba nekoná. Záchranou není ani fakt, že v „Miracles“ si zahostuje Pontus Hjeml, v jehož studiu dílo vznikalo.
Neznám prvotinu dEMOTIONAL a upřímně řečeno, ani po tom netoužím.
Ta složenina pojmu demotion (degradace) a emotional (citová) je v první polovině stoprocentní, v druhé prakticky studená. Možná jsem na takovéhle trendy-sexy-free-in-cool moderní silkonové směsky už strašně starej a milovníci futuristických postupů budou z téhle desky odvázaní (i když tomu moc nevěřím), ale já se nemůžu zbavit dojmu, že „Tarassis“ ve snaze inspirovat se v úspěchu Amaranthe jen cíleně a vykalkulovaně sází na něco neotřelého. A krutě jim to (alespoň v mém případě) nevychází.
|
