Psát o „Nevermind“ je jako psát o celé jedné generaci rockové hudby. Byla to tato deska, která s mohutnou razancí rozkopla svět rockového mainstreamu a do žebříčků začal nekontrolovatelně proudit alternativní rock, pro který média v té době vymyslela pojmenování grunge. „Nevermind“, ač nebyla v tomto ranku první nahrávkou, se stala absolutní ikonou. Deskou, která jednou pro vždy přepsala dějiny a pravidla rockové hudby. Po jejím vydání nebylo už nic stejné, rázem byla pryč doba nakadeřených účesu, obrovských kytarových sól, sexistických videoklipů a kapel, které měly ve svém středu zpěváka alfa samce. Vše se otočilo o sto osmdesát stupňů a svět tleskal antihrdinům. Být ztroskotanec bez budoucnosti bylo najednou v módě, stejně jako vytahané svetry, oprané flanelové košile a rozcuchané mastné vlasy. Zrodila se nová vlna, tolik podobná punku z konce sedmdesátých let. Byla na to vhodná doba. Rockové hvězdy, zubící se z MTV, se až příliš vzdálily dospívající generaci, hybné síle hudebního průmyslu. Byly nedotknutelné, hrály si na polobohy. Do toho přišla Nirvana, trojice tří nevzhledných chlápků v obyčejných hadrech a najednou byla všude. Všechno se měnilo, o slovo se znovu hlásila Generace X…
Vznik „Nevermind“ nebyl lehký. V undergroundu to začínalo vřít, nadnárodní vydavatelské kolosy začínaly pomalu upírat svůj pohled tímto směrem. Bylo jasné, že dosavadní mainstream, prezentovaný zejména hairmetalovými kapelami, se už vyčerpal a začínal se opakovat. Už nebylo kde brát.. Pokud nechtěli podepisovat smlouvy s několikerými kopiemi Mötley Crüe, Guns N`Roses, Poison či Ratt, což zaručovalo mnohem menší výdělek, muselo dojít ke změně. Bylo zapotřebí nový vítr a ten foukal z klubů ze severu Spojených států, tolik vzdálených od rozpálených ulic Los Angeles a načančaného světa Hollywoodu. Psal se rok 1990 a Nirvana pořád netušila, že se brzy stane součástí obrovské zákulisní hry, která ji měla vynést na samý vrchol světa a nakonec i zničit. Propagovala desku „Bleach“, byla spokojená, když na ní do klubu přišly dvě, tři stovky lidí a užívala si své mikropopularity. Firma Sub Pop viděla, že peníze, které vložila do „Bleach“ se jí vrátily a chtěla po kapele další hudbu. Spojila ji s producentem Butchem Vigem, někdejším členem kapel Spooner a Fire Town, který se začal věnovat produkci a měl se stát tím, kdo dohlédne, aby Nirvana předložila ještě přesvědčivější výsledek než na „Bleach“.
Kurt Cobain postupně měnil svůj rukopis. Chtěl hudbu Nirvany udělat melodičtější, což byl logický krok, potřebný k výstupu z totálního podzemí, kde se Nirvana nacházela. Když se začaly točit nové věci, bylo znát, že se Nirvana vydává spíše směrem skladby „About A Girl“ než aby šla ve šlépějích punkem a hardcorem načichlých kompozic typu „Negative Creep“. To se zajídalo bubeníkovi Chadu Channingovi, který záhy ohlásil odchod. Tohoto rozhodnutí asi brzy litoval, ale umožnil tak historický krok. Na opačné straně Spojených států, ve Virginii, se shodou okolností rozpadla hardcorová kapela Scream, kde na bubenickém postu působil Dave Grohl. Ten se znal s předákem Melvins Buzzem Osbornem, kamarádem Kurta Cobaina. Osborne Grohlovi dal číslo na Cobaina s tím, že nějaká Nirvana hledá bubeníka. Po krátké domluvě se Grohl vypravil do Seattlu, kde došlo k tomuto osudovému setkání. „Neviděl jsem v životě nic bizarnějšího,“ řekl později Grohl, „jednoho skutečně malého chlápka a jednoho dvoumetrového čahouna. Těžko byste hledali více nesourodnou dvojici. Ale rozhodl jsem se to s nimi zkusit.“
Grohlův silový hardcorový styl ke kapele přesně zapadl, což je slyšet i z dochovaných demosnímků, které v té době kapela točila pro Sub Pop. Jenže ten změnil svou marketingovou strategii a začal podnikat kroky směřující k větší komercionalizaci svého katalogu, takže přestával podporovat lokální klubové kapely. To se Cobainovi a spol. nelíbilo. Vzali si tedy ještě nehotové demosnímky a vypravili se s nimi do světa. „Měli jsme cíl získat smlouvu s velkou firmou, která by nás dostala dál,“ uvedl Grohl. Nebylo to jednoduché, Nirvana narážela na hradbu odmítnutí. Pak požádala o radu Susan Silver, manažerku kapel Alice In Chains a Soundgarden, která je dostala do budovy vydavatelství Geffen přímo k Davidu Geffenovi. Ten z Nirvany zacítil potenciál a rozhodl se jí dát šanci. Předložené demosnímky jej přesvědčili natolik, že firma zamluvila kapele nahrávací frekvence ve slavných studiích Sound City v losangeleské čtvrti Van Nuys. Nirvana, zaskočená přepychem nahrávacích apartmánů, kde dosud točily kapely, proti nimž Cobain od začátku kariéry brojil, si nakonec vydobyla, že její album nebude produkovat žádný spolupracovník hairmetalových part, ale starý známý Butch Vig.
„Hodinu to s ním bylo skvělé a natáčelo se. Pak najednou hodinu seděl v koutě a nic neříkal,“ popsal spolupráci s Cobainem Vig. Kapela měla na album rozpočet pětašedesát tisíc dolarů, který bylo nutné dodržet a proto se nakonec využívalo i nahrávek, které Nirvana natočila ještě pro Sub Pop. Z té doby přežila balada „Polly“, v níž je ke slyšení Chad Channing, doplňovaný Grohlovým rytmem. Původní výsledek dotočeného alba však nebyl přesvědčivý a nelíbil se ani Vigovi, ani kapele. Bylo rozhodnuto přizvat do studia ještě dalšího producenta a volba padla na Andyho Wallace, který se podílel na albu „Seasons In The Abyss“ od Slayer. Pod jeho rukama „Nevermind“ rozkvetla do krásy, získala na energičnosti, údernosti a dynamice, aniž by ztratila cokoliv ze svého ducha. Jediným, kdo desku kritizoval, byl Cobain, předtím si stěžující, že „Bleach“ je příliš undergroundová nahrávka. „Tahle deska zní víc jako Mötley Crüe než jako punkové album,“ povzdechl si, ale už bylo pozdě a „Nevermind“ mířilo do výroby.
Deska je mnohem komerčnější a více přístupná než „Bleach“ a než jakékoliv jiné album, do té doby vzešlé ze seattleské undergroundové scény. Jsou zde nepokrytě popové melodie v „Come As You Are“, „Lithium“, „Drain You“ nebo „On A Plain“, ale právě ony odhalují Cobainovu skladatelskou genialitu, neboť v nich dokázal najít naprostou vyrovnanost mezi starým punkovým přístupem a komerčním aspektem, bez něhož by „Nevermind“ nikdy nemělo tak obrovský úspěch. Jsou tu samozřejmě divoké, punkově hardcorové nářezy „Territorial Pissings“, „Breed“ nebo „Stay Away“, ovšem jsou v menšině a tvoří pouze malý protipól vůči zmíněným hitům. A pak je tu samozřejmě „Smells Like Teen Spirit“… Úvodní věc, založená na kontrastních polohách tichých slok a burácivého refrénu, se stala trademarkem kapely a předurčila hudební směřování celé scény. Podobného modelu, který Nirvana představila, začalo využívat nespočet dalších kapel a interpretů. Sedí zde naprosto všechno. Cobainův zpěv, střídající polohy od jakési zasněné, skoro nezúčastněné až po vzteklý řev v refrénu, rázná Novoselicova basa a drtivě úderné Grohlovy bicí, doslova přervávající úvodní akustické tóny.
„Nevermind“ nestojí pouze na „Smells Like Teen Spirit“ a dalších dvou megahitech, jimiž se staly „Come As You Are“ a „Lithium“, i dnes nejprotežovanější kousky. Tahle deska stojí na všech skladbách a každá z nich má své opodstatnění. Bez jediné položky, včetně utajené „Endless, Nameless“ v závěru by album nebylo úplné. Rozehrává pestrobarevnou hru s emocemi, gradující nejen v neurotických věcech typu „Territorial Pissings“ ale především v jímavé baladě „Something In The Way“, popisující pocit feťáka bezdomovce, což byla Cobainovi blízká situace. „Kurt byl velmi talentovaný… Zpíval o věcech, kterým rozuměl asi jen on sám, bojoval se svou frustrací, křehkostí a vztekem,“ zmínil producent Vig a vyjádřil tím tak celou podstatu desky, kde tyto emoce proudí i po třiceti letech od jejího vydání. „Nevermind“ nezestárla. Má nadčasové skladby, nadčasový zvuk a bezchybnou produkci, což z ní udělalo jedno z největších děl všech dob, u něhož i otřepané přirovnání k albům The Beatles přesně sedí.
„Dlužíme spoustě kapel, které nás předcházely,“ řekl kdysi Cobain. „Spojil se rock, pop, punk a velká dávka energie. Když MTV nasadilo „Smells Like Teen Spirit“ do vysílání, značně to kapele pomohlo. Načasování bylo klíčové. Byli jsme součástí scény, která začínala nabírat na popularitě a bylo na čase ten náš dluh splatit.“ N přelomu let 1991 a 1992 nebylo možné zapnout na hodinu televizi, aby se z ní nevyvalil důvěrně známý riff „Smells Like Teen Spirit“. Nirvana, která ještě před rokem brala zavděk štacemi i v nejodpornějších klubech, byla najednou všude. Po jejích zádech se vzhůru začínaly šplhat další kapely z takzvané grungeové scény. Alice In Chains, Soundgarden a Pearl Jam byli jedněmi z mnoha. Ovšem nebýt toho, že se z „Nevermind“ stal tak obrovský hit, ani tyto party by nikdy nebyly tak velké. Přestože Nirvana se svým druhým albem debutovala na 144. příčce oficiálního amerického žebříčku a přestože se čekalo, že se alba prodá tak čtvrt milionu kusů, stalo se něco neuvěřitelného. „Nevermind“ každým týdnem šplhala vzhůru a kapela byla nadšená a zděšená zároveň. „Ano, mám z toho radost. Je to docela skvělé, ale nevím, jestli se na takový úspěch cítíme,“ podotkl k tomu Novoselic. 11. ledna 1992, když „Nevermind“ z čela americké hitparády doslova odstřelila Michaela Jacksona s jeho tehdejší novinkou „Dangerous“, byla z Nirvany největší nová hvězdy. Jenže chtěla jí skutečně být…?
|
