 Po tvrdém debutu přišli QUEEN v roce 1974 s deskou, kterou bych označil za umělecky jednu z vrcholových nahrávek souboru. Jestli bych se nebál u nějaké desky QUEEN použít nálepku art rock, tak bych si vybral právě tuhle. Skladby jsou totiž velice progresivní, komplikované a daleko složitější než na debutu. Přesto stále dostatečně tvrdé. Musím se přiznat, že mi také trvalo snad nejdéle dostat se tomuto kotoučku pod pokličku.
Celou tu nádheru otevírá vkusné intro „Procession“, na které navazuje úvodní flák „Father To Son“, který svojí progresivitou dává najevo sílu černobílé desky. Krásně gradovaná skladba patří k tomu lepšímu na albu a QUEEN se nebáli vytasit své trumfy hned od kraje. Ten největší totiž přichází záhy. Překrásnou baladu „White Queen“ s dechberoucí kytarovou vložkou u konce považuji vůbec za jednu z nejsilnějších věcí kapely. Nechápu, jak se na tak výbornou a emotivní věc mohlo zapomenout... Trošku průměrnější kousek je akustická „Some Day One Day“. Po ní se o slovo hlásí valivější „The Loser In The End“, která dává vzpomenout na syrový debut. Svým nezaměnitelným chraplákem jí obohatil Roger Taylor. Po dvou řekněme slabších kusech přichází opět klasika. Tvrdá „Ogre Battle“ je jedna z těch známějších věcí a jasný koncertní hit. Zvláštní je, že pochází z pera Mercuryho. Takhle si představuji pravý apokalyptický bigbít... Z repráků se na vás valí nemilosrdný tank, před kterým není úniku. Skvělá pařba. Deska je zvláštně protkaná a hlavně druhá polovina zní jako jeden epický kousek. Bláznivá „The Fairy Fellers Master Stroke“ má hodně blízko k budoucí teatrálnosti souboru. Dá se říct, že na každé pozdější nahrávce se podobná věc našla. Na ní se skvěle pojí další opomíjený kousek a to něžná baladička „Nevermore“, která zahřívá půdu pro nejdusnější část. Epická „The March Of The Black Queen“ je často považována za vrchol. Osobně mám nejraději „White Queen“, ale musím uznat, že v této věci opravdu něco je. Právě s bílou královnou to může mít určitou spojitost v tom, že ta tvoří vrchol první poloviny a černá té druhé. Vždyť také LP deska byla černobílá (z jedné strany bílá a z druhé černá). Škoda, že to se na CD musí oželet. A v čem je kouzlo tohoto kousku? QUEEN zde totiž poprvé představili to, co z nich udělalo později naprosté megahvězdy a to takřka operní charakter celé kompozice. Ano, hádáte správně, dá se mluvit o předvoji na nesmrtelnou klasiku „Bohemian Rhapsody“. Těch necelých sedm minut uteče neuvěřitelně rychle a vy máte pocit, jako byste slyšeli během této jedné věci celý koncert. „Funny How Love Is“ je nejmíň nápadná věc a po poslechu předešlé megakompozice vám pouze profrčí ušima, aniž by zanechala nějaké následky. Závěr je stejný jak na debutu, akorát dotáhnutý do konce. „Seven Seas Of Rhye“ je největší šlágr alba. Právě tahle věc stojí někde na pomezí prvních dvou desek a následující průlomové „Sheer Heart Attack“, která dala prostor hlavně podobně jednoduše laděným věcem.
„Queen 2“ je po všech stránkách zcela dotaženější než byl debut. Od kultovního obalu, přes pompézní a takřka vzdušný zvuk, po skladby samotné. Již tenkrát bylo jasné, že tahle kapela má v sobě něco, co ostatní souputníci nemají. Hard rockové scéně byl vdechnut zcela nový rozměr a je zajímavé, že moc kapel se do podobných vod jako QUEEN nevydalo. Jedna z nejdůležitějších a nejkvalitnějších nahrávek britské čtveřice. Škoda jen, že mírně opomíjená...
|
