Před třemi lety se na studiové bázi odehrál jeden z nejnečekanějších reunionů. Po všech ústrcích ze strany médií, ale i muzikantských kolegů, se s deskou „IV“ vrátila kapela Winger. Album „IV“ působilo skutečně smysluplně. V jistých ohledech navazovalo na poslední počin „Pull“ ze třiadevadesátého, čerpalo také ze sólové (nutno dodat, že velmi odlišné) kariéry frontmana Kipa Wingera a ohlédlo se i za dobou, kdy Winger byli v hibernaci. O to překvapivě a o to méně smysluplněji působí novinka „Karma“. Samozřejmě jde o kvalitní album s vynikajícími muzikantskými výkony a slušnými melodickými nápady. Ale čekal někdo něco jiného?
Vezměme to popřádku. V dobách své největší slávy, tedy na přelomu osmdesátých a devadesátých let, byli Winger řazeni do jednoho šiku s Poison, Warrant, Slaughter nebo Firehouse. Ve skutečnosti s nimi toho tolik společného neměli (až na oslizlý text hitu Seventeen). Deska „Pull“ proto byla jen logickým vyústěním vývoje a dokonale je od výše jmenovaných kapel oddělila. Navíc sólové desky, zejména poslední „From The Moon To The Sun“ hlavního protagonisty Kipa Wingera, se pohybovaly ve vodách, kterým vládnou takové ikony, jako například Sting.
S novinkovou „Karma“ je to ale složitější. Jestliže každá deska Winger představovala krok kupředu, „Karma“ to bere (jak se říká v Čechách) plnou Parou bek. Co je možná trochu zarážející, je fakt, že se nová deska orientuje spíše na jedenadvacet let starý, nijak výrazný, bezejmenný debut a ne na nejúspěšnější, o dva roky mladší „In The Heart Of The Young“. Samozřejmě zaslechnete náznaky i z „Pull“, ale celkově je to deska z osmdesátých let jak vyšitá. A tady spatřuji kámen úrazu. Což je asi dáno tím, že ze sestavy vypadl progresivní klávesista Cenk Eroglu.
Při pozorném poslechu (a to když se nepodíváte na kalendář) je vlastně „Karma“ vynikajícím dílem. I když tak parádní věc, jako byla „On A Day Like Today“ na minulém opusu, se tentokrát složit nepodařila. „Karma“ je v porovnání s „IV“ výrazněji rockovým dílem. Hned úvodní „Deal With The Devil“ čerpá z odkazu Led Zeppelin a Black Sabbath. Podobně jsou na tom i následující „Stone Cold Killer“ a „Big World Away“. Ovšem každá ze skladeb má v sobě výrazného ducha starých Winger, tedy velice svojské a originální hudby. Nejvíce ale překvapí skladba „Pull Me Under“, která je ukrytá pod číslem pět. Obsahuje stejně jako ostatní věci dobrý riff, výrazný refrén, ale i jakousi kosmickou atmosféru, které tuto věc odlišuje od zbytku.
Jisté je, že dojde i na povinné balady. Nečekejte ale žádné „Miles Away“ part 2. Winger vsadili na méně hitové balady, což dokazuje „Witness“ s Beachovou kytarovou exhibicí v druhé polovině skladby. Druhá zastoupená pomalá věc „After All These Years“, je parádním blues, až to vypadá, že se Winger při psané této skladby dívali přes rameno svým kolegům Great White.
Abych řekl pravdu, čekal jsem od „Karmy“ něco jiného. Teď ale nevím, jestli mám být spokojen nebo zklamán. Trochu mi to připomíná situaci jako u poslední desky Lynch Mob. Jen je pravda, že u Winger má jejich návrat do osmdesátek větší nadhled. Proto ty body, co schází do desítky, strhávám za několikrát zmiňovaný krok zpět.
|
