Panečku, to je jízda. Tihle staří prdi ze sebe konečně něco vymáčkli. Něco poctivě rockového. Přesně to, co chybělo comebackové desce „Power And The Glory Hole“, splňuje novinkové živé album „Front Row For The Donkey Show“. Čili poctivý rockový zápřah, živelnost a tah na bránu, tedy to, co nepostrádali před dvaceti lety, ale průběhem času, působení drog, alkoholu a Downeho lásky k industriálu ztratili. Nový, v historii Faster Pussycat vůbec první živák, ukazuje jediné. Tahle kapela kolem frontmana Taimeho Downea je opravdu dobrá živá kapela. A ať si ve Sparku píší, co chtějí, tady je důkaz.
Downe sice ztratil veškerou sílu svého sex appealu poté, co si své dlouhé, blonďaté lokny obarvil načerno a nechal si narůst pupek, ovšem ze svého charismatického hlasu neztratil ani procento. Ba co víc, soudě podle téhle nahrávky se zdá, že za celý život je tenhle pětačtyřicetiletý pěvec (vlastním jménem Gustave Molvik) v nejlepší formě. A svým zpěvem táhne celé vystoupení.
Faster Pussycat vsadili na průřez své kariéry, přestože albu „Whipped“ se elegantně vyhnuli. Což je škoda. Taková „Jack The Bastard“ má rozhodně sílu na to, aby živě skutečně zabíjela. Ale budiž. Vystoupení je tedy poctivě rozděleno mezi dvě první, nejslavnější alba a poslední studiovku. A když jsem si na začátku recenze neodpustil kritickou poznámku k „Power And The Glory Hole“, musím uznat, že naživo skladby z tohoto alba skutečně šlapou. Je to tím, že se kytary neskrývají pod nánosem industriálního bahna a sám Downe do nich dává mnohem víc, než byl ze sebe schopný vymáčknout ve studiu.
Jestliže kousky typu „Number 1 With A Bullet“ nebo „Sex, Drugs And Rock n´Roll“ na studiové bázi skutečně nudily a více než Faster Pussycat připomínaly Downeho industriální projekt The Newlydeads, naživo se z nich vyklubaly výborné rockové pecky, které se vedle osvědčených jistot z osmdesátých let neztratí. Ty samozřejmě nadchly nejvíce. Mejdanová bomba „Babylon“ šlape jako hodinky, „Bathroom Wall“ uchvátí svou obrovskou energií a její velkou devizou je precizní souhra obou kytar a „House Of Pain“ připomene, že i takoví chlíváci jako Faster Pussycat umí napsat skutečně vkusnou baladu. Jen by mě zajímalo, kdo vysvětlí, proč chybí vůbec první hit kapely „Don´t Change That Song".
Popravdě řečeno, nečekal jsem do toho alba nic. Takže jsem nemohl být ani zklamán. Já jsem ale příjemně překvapen. A kdyby náhodou Faster Pussycat zavítali do Čech, rozhodně nebudu na jejich koncertě chybět. Soudě podle téhle desky to musí být maso.
|
