Pokud bych si měl na letošní červenec vybrat vlajku, kterou bych nadšeně mával, byla by to ta slovenská. Důvod je jednoduchý – před čtrnácti dny skvělý výkon Tublatanky ve Výravě a vzápětí podobně podařený výkon dalších matadorů slovenské scény – Metalindy. Té dělali v příjemném areálu zámeckého parku v Lázních Bělohrad společnost téměř domácí Samhain. A kdyby bylo dorazilo o hrst fanoušků víc (no já vím, že většina rockerů zrovna ve Vizovicích podporovala Primal Fear, Annihilator a Gamma Ray…), dalo by se hovořit o dokonalé akci.
Pohled na oblohu signalizoval, že Lázním Bělohrad se tolik očekávaný déšť asi nevyhne. Klást si otázku, proč k němu po celotýdenní výhni má dojít zrovna teď bylo zbytečné a nakonec si problém (ne)padajících kapek zahrál epizodku ve vystoupení obou kapel. Počasí se se Samhain ještě celkem kamarádilo, s fanoušky už to bylo malinko slabší. První songy Samhain odehráli pro téměř prázdné podpódií, kdy - až na jednu excelentní dorůstající fanynku - se většina přítomných schovávala pod stanem a dění sledovala z povzdálí, takže energie vydávaná kapelou šla trochu do ztracena. Naštěstí postupně se začala zaplňovat alespoň pomyslná „první řada“ (přesto snaha o její rozeskandování v „Eclipse“ nedopadla nijak zázračně) a ve finále Samhain sklidili zaslouženou odezvu.
Pokud napíšu, že Samhain odvedli standardní (tedy dobrý) výkon, jsem si vědom toho, že pohled na tuhle kapelu budu mít asi ještě dlouho pokřivený díky jejich excelentnímu setu při křtu alba „The Ark Of Eternity“, kdy v symbióze s x-set hlavým davem předvedli jen těžko napodobitelnou extázi. Set list byl pochopitelně založen na skladbách ze zmíněné desky, které mi (a to mám tuhle desku už x-krát projetou) stále znějí poměrně složitě a najít tak snadno chytlavé momenty, jako jsou v historickém „Hrdinovi“ není snadné.
Na výborné hudební výkony došlo opět, tentokrát se objevily i vtípky v podobě „netradičně položeného“ klávesového motivu v závěrečné „Revelations Of The Question Why“, či story o „mikrofonu s nožičkami“, kdy v úvodní „Part Of My Destiny“ zachraňovala mužská část kapely zpěvanduli Verču, postrádající svoje nářadí. Zatím ještě nepřicházející kapky deště si zahrály svojí roli v jediném lehce hluchém momentě, kdy bicmen Ondra šteloval svojí baterii a krapet zaskočená Veronika nevyužila parketu, kterou si připravila svojí debatou na téma „Prší, prší“. Pro mě největší zážitek přišel v procítěné „The Cave“.
Samhain předvedli dobře odehraný náročný set, kterému chyběla větší podpora diváctva.
Playlist: Intro, Part Of my Destiny, Only I Know, Hrdina, The Ark Of Eternity, The Cave, Antedeluvian, Eclipse, LineAge, Revelations Of The Question Why
Je vlastně docela symbolické, že po Tublatance dorazila na svůj koncert i Metalinda. Stejně jako jejich krajani vydali svá nejkovovější alba na přelomu devadesátých let minulého století. Stejně jako jejich krajani postupně otočili stylovým kormidlem do rockovějších (někdy až popovějších) vod. Stejně jako u jejich krajanů působí v řadách Metalindy už pouze jediný člen zakládající sestavy. A stejně jako Tublatanka má i Metalinda na kontě kupu hitů, neskutečný nadhled, mraky energie na rozdávání a ohromnou chuť hrát a bavit přítomné.
Vloni na Benátské jsem želel toho, že časový skluz zabránil Metalindě rozjet svojí show naplno. Nesekl jsem se v tom, že z Metalindy by mohla jít pořádná síla. Sekl jsem se v tom, že by kapela mohla zahrát hlavně na nostalgickou notu. Všechny skladby (ano, i ty, nad kterými jsem kdysi hořekoval a ohrnoval nos) znějí z pódia velice živě a chytlavě. Sekl jsem se i v tom, jak jsem po albu Tutovky zatracoval zpěváka Romana Čiefa a tesknil po původním křiklounovi Paľo Drapákovi. Zejména díky familiárnímu Romanově (o jeho pěveckém výkonu nemluvě) bavičství působila Metalinda velice vstřícným a přístupným dojmem.
Stejně jako předskokani se i Metalinda potýkala v úvodu s poněkud ušlápnutým diváctvem. K tomu přispěl fakt, že už došlo i na první nepříjemné kapky. Po věštbě v duchu hesla poručíme větru dešti: „Doslova lije, že jo? My keď hráme, tak vždycky prestane…“ se počasí umoudřilo a spolu s prvním zářezem do metalové historie kapely v podobě „Zaľúbenej žaby“ se probralo i diváctvo.
Metalinda se představila v sestavě s dočasně zaskakujícím Braněm na místě basáka Fera Gašparíka. Díky tomu, že Braňo se silně soustředil na obsluhu svého nástroje a do dění na pódiu nijak nezasahoval a bicmen Peťo Kollar byl díky velkému pódiu docela zastrčený, působila Metalinda jako projekt dvou (ustavičně vysmátého Petera Sámela a baviče Romana Čiefa) lidí v popředí. Jediný okamžik, ve kterém si i bicmen Peťo zahrál hlavní roli, byla chvíle, kdy rozjetý Roman vytáhl z hlediště v té době zřejmě nejmladší přihlížející fanynku a dovedl jí k bicí soupravě, kde jí seznámil s tlučmistrem – samozřejmě prezent v podobě paličky nemohl chybět. Roman Čief vůbec působil velice sympatickým dojmem – od svých komentářů, občas pronášeným v češtině s famózním pražským dialektem, přes občasnou kytarovou výpomoc, k jeho rozšafnému usazení se na kraji pódia a pózování s fanoušky, až po dokonale podané drapákovské výšky (a díky tomu skvěle zachovaný charakter dávných hitovek) v těch nejuječenějších skladbách.
Škoda, že dav ukrytý pod stany nenašel chuť nebo odvahu přijít blíž. Atmosféře to sice nijak neublížilo, ale Metalinda si za svůj výkon zasloužila ještě vydatnější podporu. Zejména ve chvílích, kdy se Roman snažil rozezpívat přítomné („spievate výborne, len potichu a pre seba…“). V „Bohyni krásy“ se mu to ještě nepodařilo, v „English Is How Know“ už to bylo lepší a v „Jánu Ámosovi Džínovém“ a následné „Sila je v nás“ už to zafungovalo spolehlivě. Těžko říct, kdy a co vlastně Metalinda přidala „nad plán“. Už po „Niečo bolo, niečo je“ začala kapela ohlašovat konec koncertu, aby se postupně nechala „ukecat“ na pecky z prvních dvou alb, jen na nepatrný okamžik zmizela z pódia, aby přidala další kousky a ve finále zopakovala skvělou „Zaľúbenou žabu“. Komentář Romana k ustavičnému vyvolávání dalších přídavků „…pozri sa na mňa, vládzem?“ hovořil za vše a podtrhl tu vydanou energii, kterou Metalinda do lidí nasypala.
S výborným zvukem mě Metalinda uchvátila v kovových věcech (ať už šlo o „Kovového krále“, „Jága“ či „Zaľúbenou žabu), dojímala v ploužácích (famózní „Angie“, „Ján Ámos Džínový“ či „Slnko nevychádzaj“) i maximálně pobavila v rockových kouscích (zejména „Niečo bolo, niečo je“, „Na plný plyn a na plnú lásku“ či maximálně uvolněný „Veget“) a dostala mě i nadhledem nad poněkud ulítlou fanynkou, ustavičně propagující nejmenovanou konkurenci ;-). Pokud na závěr zaznělo přání „…abychom sa o rok stretli v takejto dobrej nálade…“, tak jen dodávám, milá Metalindo, ruku na to, že pokud za rok fakt dorazíte, tak u toho nebudu chybět ;-).
Playlist: Víla, Austrália, Víno-Pizza-Makarony, Zaľúbená žaba, Slnko svieti nám, Na plný plyn a na plnú lásku, Bohyňa krásy, V nebi sa už nemusíme stretnúť, Angie, English Is How Know, Chcem pre teba žiť, Maj May, Niečo bolo niečo je, Ján Ámos Džínový, Sila je v nás, Kovový král, Jágo, Slnko nevychádzaj, Otčenáš, Veget, Zaľúbená žaba
P.S. I ten nahoře zřejmě s úžasem koukal na entuziasmus Metalindy a držel palce až do finále, neb prakticky s posledními tóny metalindího koncertu se z nebe spustila těžká průtrž…, inu „My keď hráme, tak vždycky prestane…“
|
