 Nedávno vyšlá deska a k ní následující turné, které našlo hned dvě zastávky v Brně a Liberci jasně ukázalo,že Deep Purple Ještě nepatří do starého železa. Ian Gillan, Roger Glover, Ian Paice, Steve Morse a Don Airey. Všichni tito pánové tvoří v současné době sestavu Deep Purple a nutno přiznat, jde jim to opravdu dobře.
Záměrně se vyhnu spekulacím, zda se jedná o nejsilnější sestavu DP v její dlouhé historii a hned se podívám na „nové“ album.
Rapture Of The Deep je jedenácti písňové album plné přesně takové muziky jakou by fanoušci této legendy očekávali. Deep Purple už nemají potřebu zkoušet nové kousky a experimenty. Proč taky? Svého celosvětového úspěchu dosáhli tou svojí „párplovskou“ muzikou, podle níž se stali v hudebním světě velmi snadno identifikovatelní.
I když jsem v poslední době zaslechl spousty poznámek na téma: „Gillanovi to už nezpívá jako za mlada.“ A i když připustím, že je to dost možná pravda, přeci jen je letos tomuhle rockovému staříkovi 61let, nedám na Deep Purple dopustit. Rapture Of The Deep je opět jedna z vynikajících desek posledního roku, a i když už si dnes jen málokdo vychutnává nahrávky svých oblíbených kapel z vinylových desek a toho zvuku nahrávek ze 70tých let dnes těžko ještě nějaká kapela dosáhne, tahle placka alespoň pro mě jako by do těch „dávných dob“ patřila.
Co se týká rychlosti a rytmu písní, dá se říci že pro každého je tady něco. Klasické párplovské songy s chytlavým a snadno zapamatovatelným refrénem jako třeba Girls Like That nebo Wrong Man, pomalé a příjemné balady Clearly Quite Absurd nebo Before Time Began ale i pár těch pohodových skočných kousků jako např. Dont Let Go, MTV nebo Back To Back. Shrnuto a podtrženo, pokud čekáte že v této recenzi najdete něco negativního, tak se omlouvám za to že jste ztratili tolik času. Nic takového jsem ani napsat nemohl.
Tohle album bych mohl doporučit opravdu všem. Po všech stánkách dobře udělaná, pohodová a příjemná muzika, která myslí si nemůže nikomu škodit.
|
