Hledat v současných Shaman stopy kapely, jakou byli kdysi, je práce skoro pro archeologa. Po odchodu Andrého Matose odešel nejen jeho úchvatný hlas, ale i pravý duch kapely, který činil první dvě alba natolik výjimečnými. Tři roky staré „Immortal“, na kterém se představil nový pěvec Thiago Bianchi a jejich následné vystoupení na Masters of Rock mě ale utvrdily v názoru, že tahle kapela to ještě definitivně spočítané nemá a že i tahle nová (a natolik jiná) tvář by mohla Brazilcům sedět.
Jenže, na rovinu – „Origins“ je kus dost nestravitelný a to i když přihlédneme k žánrové škatulce a rovněž ke specifikům, jaká přináší tvorba melodických kapel z této části Latinské Ameriky. Na první poslech mi v hlavě nezůstal ani jeden tón a to se moc často nestává. Od desky „Ritual“ jako by novinku dělily celé světelné roky. Progresivní hudba se ale nedá soudit bez velké porce trpělivosti a tak jsem se pustila do dalších protáčení s upřímnou snahou proniknout do jádra tohoto díla.
První překážkou při téhle snaze je ale vokální projev pana Bianchiho. Ano, je to skvělý zpěvák, ale přoč ho, proboha, nechávají tak příšerně ječet, vždyť ty násilné výšky se vůbec neposlouchají příjemně. A přitom jeho střední polohy jsou naopak velmi originální a kdyby se jich držel celou dobu, neměla bych k jeho osobě jedinou výhradu. Druhou překážkou je to, že se prostě nedokážu odprostit od představy Shaman, jakými byli v dobách, kdy měli v názvu ještě jedno „a“ navíc. Zvláštní, že ačkoli ze členů Angry (současných nebo bývalých) zůstal v Shaman vlastně jenom bubeník Ricardo Confessori, je to právě Angra, kterou cítím ze současné tvorby nejvíc. Jasným důkazem jsou skladby „Finally Home“, „Signed, Sealed and Delivered“ (ta obzvlášť) nebo „No Mind“ – u poslední jmenované jako bych ve speedovém refrénu skoro slyšela vokalistu výše zmiňovaných, mistra Falaschiho.
Po mnoha posleších se dokonce našly i výrazné momenty – patří k nim skladba „Blind Messiah“, výše zmiňovaná „Signed, Sealed and Delivered“ nebo „Ego Pt. 1“. Nic to ale nemění na tom, že i když je to kvalitní deska (po instrumentální stránce) s hezkým konceptem o zkoušce dospělosti a cestě k osvícení, absolutně to jako celek postrádá atmosféru a cokoli, co by mě nutilo si dílo pustit znova. Jednoduše mě to nebaví. I když jsem odpůrcem lpění na minulosti a bývalých sestavách a vždycky dokážu dát kapele šanci, když přichází s něčím novým, tady si jdu radši spravit chuť poslechem „Reason“.
|
