Korpiklaani asi už museli otravovat ty řeči, které s každým novým albem sílily. Řeči o tom, že by měli nechat na uzrání svých nových nápadů víc času. Nedělám si však iluze o tom, že zrovna tohle by mělo být důvodem neobvyklé pauzy, kdy letopočet dvou po sobě vycházejících alb se teprve podruhé v kariéře kapely posunul najednou víc než o jednu číslici. Věřím tomu, že Korpiklaani by byli schopní sekat desku každý rok a ještě dlouho by to jakž takž fungovalo. Ale jak říkají samotní lesní mužíci, prostě se to letos tak seběhlo. Ať už je tím důvodem cokoliv, nutno uznat, že všichni ti rádcové asi měli pravdu. Korpiklaani se totiž podařilo zarazit ten pozvolný (hodně pozvolný) kvalitativní úpadek. A „Ukon Wacka“, bez toho, aby se jakkoliv měnil zaběhlý mustr, je zase téměř stoprocentně zábavný – a o to tady přece jde – kousek.
Svojí roli na tom bezesporu hraje fakt, že Korpiklaani nasadili na úvod alba ty nejchytlavější a nejskočnější songy, těžící z toho, že jejich kouzlo nevyprchá ani při x-násobném poslechu. Tohle je ta bezprostřednost a bezproblémovost halekacích songů, přesně ten recept, na který Korpi sází už léta a který jim zase stoprocentně vychází. Ať už je to svižná „Louhen Yhdeksäs Poika“, neskutečně vlezlým - v dobrém slova smyslu - motivem (a to, o jak strašně jednoduchou muziku jde, ukazuje téměř diskotékou načichlý kabátek tohoto motivu) a zapamatovatelným kolovrátkovým refrénem ozdobená singlovka „Päät Pois Tai Hirteen“, vypůjčená od kolegu Peer Günt či třetí v řadě „Tuoppi Oltta“ s báječně vyřvávacím chorálem. Alespoň náznak vyklouznutí z Vaariho kožíšku nabídnou lesané v „Tequile“. Jako by aspoň na okamžik chtěli vyměnit žejdlík s pivem za žhavější pití, tahle divoká pocta jihoamerickým fanouškům zavane latinskými rytmy.
Hlavní zbraní jsou jako obvykle veškerá poznávací znamení - lidovkář Hiitavainen se svými inštrumenty, kterému výrazně sekunduje Juho s akordeonem a křikloun Jonne se svým neotesaným hlasem, na „Ukon Wacka“ sázející výhradně na hrdelně drsnou finštinu (s výpomocí atmosféricky rozklepaného nakřápla v hrdle finského rockera Tuomari Nurmia je maximálně zdůrazněno kouzlo domorodého jazyka ve spojení se severským folklórem), přetlak energie, hravosti a radosti ze života.
To, že tuhle esenci mají Korpiklaani zarytou hluboko pod kůží svědčí i adaptace motorheadí „Iron Fist“, při zachování ducha skladby jí Korpiklaani dokážou vtisknout vlastní ksicht.
Přijmout pozvánku na starobylý pohanský obětní svátek, kde se chlastá jak o život, je zase jednou strašně snadné. Byť s blížícím se koncem už tahle pařba trochu ztrácí grády (ale sakra, sajete-li od večera do rána, neříkejte mi, že jste s východem slunce jak křepelky), formě z dob „Tervaskanta“ a jeho mladších bratříčků se Korpiklaani důkladně přiblížili.
|
