Ono se vlastně dalo čekat, že Rage jednoho krásného dne rázně překročí zaužívané hranice. Vždyť si jen vezměte, jak se za těch dvanáct let působení na scéně změnil jejich výraz, sound i
kompozice. A i když nikdy neuhnuli z cesty a vždy byli osobitě identifikovatelní, vždycky si našli způsob, jak se posunout dál či jak nabídnout alespoň hrst čehosi, co od sebe jednotlivé desky mohlo
spolehlivě odlišit. A zřetelné bylo i to, že nekompromisní zdrcující rychlost už není tím výsadním pravidlem, kterého by se Rage museli držet. Rage zvolňovali, poetičtěli, nebáli se sáhnout po smyčcích, otevřeně spekulovali o zesymfoničtění svých kompozic. A protože v roce 1996 ještě zdaleka nebylo běžné požádat o spolupráci symfonický orchestr (nemluvě o tom, že Rage se svým ostře
útočným power metalem nepatřili mezi hlavní kandidáty na podobný kousek), zafungovalo album „Lingua Mortis“ (i přesto, že se pohybuje v převážně vláčně majestátných intencích) jako nálož ekrazitu.
Nás, obyvatele české kotliny může těšit, že Peavy k téhle průkopnické a smyslné spolupráci přizval Pražský symfonický orchestr. Spolupráce našich zasloužilých symfoniků s kompozičně i
aranžérsky vyzrálými Rage (s vydatnou podporou Christiana Wolffa) především potvrdila již dávno tušený fakt - totiž, že písně Rage mají velice silné a nosné motivy, jsou maximálně tvárné, skrývá se
v nich řada emocí a ten kabát, ve kterém jsou zahalené melodické nápady, na to, aby tyhle přednosti vynikly, není až tak podstatný.
Kdo ví, jak by album vypadalo, kdyby neplatilo omezení v podobě nedotknutelnosti starších skladeb (zase ti Noise...). Takhle je „Lingua Mortis“ postavené jen na stěžejních kouscích z „Black In
Mind“ (což vzhledem k síle téhle desky rozhodně nevadí), zejména pak úvodní „ln A Nameless Time" dělá čest pojmu symfo-metal. První polovina (ty nádherně osudové bicí, klávesově zjemněný
ústřední motiv, charismatický Peavyho melodický recitál, přehršel dramatičnosti, narůstání napětí) vláčně nadýchaná, druhá polovina (zejména kousající kytarou připomenutá podstata kapely) hrubější
a živější, dokonalá symbióza. Hlavní události rozsáhlého „Medley" („Black In Mind" a „Sent By The Devil") jsou instrumentálními úryvky pospojované do dokonale soudržného celku, jindy razantní
motivy čpí až nečekanou noblesou a vrcholí v naléhavém výronu emocí v „Sent By The Devil". V aktuálních aranžích se najednou i sladká „AII This Time" stává součástí celku, bombastický háv jí sice neškodí, ale ani nijak neobohacuje a najednou se nejsilnějším zlomkem téhle nádherné pocitovky stává jímavé kytarové sólo.
V době vydání se mohlo zdát, že tímto symfonickým výletem si Peavy Wagner jednorázově sáhl na jeden ze svých horizontů. Až o pár let později se ukázalo, že přesně tohle je směr, ve kterém se Rage (byť jen částečně a ne v tak intenzivním měřítku jako na „Lingua Mortis") zhlédli a Peavy zjevně objevil svět, ve kterém se mu líbí a kde jeho myšlenkové pochody (pochopitelně důležitou roli v tom hraje i pro podobné nápady skvěle stavěný parťák)nabývají barevnějších rozměrů. Myšlenka na „Lingua Mortis 2" možná v Peavyho hlavě stále někde vězí, s klasikou či symfonickým orchestrem ostatně koketuje vytrvale. Puncem jedinečnosti však už navždy bude ověnčená tahle deska.
|
