Tuhle recenzi bych ráda začala takovým tradičním povzdechem. Andromeda je jednou z nejlepších mladých kapel v power/progu, a přesto se jí nedostává tolik pozornosti, jako některým žánrovým souputníkům, o kapelách v populárnějších žánrech ani nemluvě. Hned vzápětí bych ráda pokračovala tradičním vyjádřením naděje, že by to třeba jejich poslední počin mohl změnit. „Manifest Tyranny“ je podle mě nejsilnějším zářezem v diskografii těchto Švédů a z větší části je také lépe stravitelné pro širší okruh posluchačstva. Přesto však neztrácí nic ze svého progressivního pozlátka a co je hlavní – v jeho prospěch hraje úchvatná atmosféra.
Album ovšem začíná trochu šokujícím kouskem. „Preemptive Strike“ je industriální divočina s nemelodickým vokálem, která by mohla překvapit (a případně odradit) i otrlé posluchače. Opravdu zajímavě zvolený kakofonický otvírák. Koho by však při něm jenom na vteřinku napadlo album vypnout, hned při prvních tónech druhé skladby v pořadí si to hodně rychle rozmyslí. „Lies 'r' Us“ je na poměry kapely přímo stadionový megahit. Je až nezvykle melodická, má hodně originální refrén a podmanivou vokální linku. David Fremberg zas jednou za všech sil podporuje moji myšlenku, že má na prog přímo dokonalý hlas.
Není to ale rozhodně jediný nadmíru povedený moment na „Manifest Tyranny“. Hned v následující „Stay Unaware“ mě fascinují parádní vrstvené vokály. Čtvrtá skladba „Survival of the Richest“ pak vedle už opěvované dvojky patří k mým vůbec nejoblíbenějším z alba. Její pomalé pasáže jsou neskutečně mrazivé a má nádherný text. Textová stránka je vůbec velkým plusem celého počinu, kapela se hodně vyjadřuje k současným světovým problémům a dělá to velmi podmanivým způsobem. A když jsme u těch nejsilnějších stránek, nemůžu nezmínit nádherný klavír. Kdykoli se jeho tóny vynoří napovrch, husí kůže je zaručena. Skladby se mi vlastně líbí všechny, takže už připomenu jenom další dvě, které považuji za vyčnívající, dokonce i v tak silné konkurenci. Je to „Play Dead“, která má natolik podivnou atmosféru, že mě její poslech pokaždé rozruší, a nadmíru emotivní „Go Back to Sleep“, kde musím kapelu ještě jednou pochválit za brilantní texty.
Celé album končí skladbou „Antidote“ a kdybychom vytrhli z kontextu úplně poslední řádek textu: „Is there something wrong with me?“, docela by se nám to hodilo k těm povzdechům na úvod. Asi je to prostě tak, že podobné typy kapel můžou sypat jedno geniální album za druhým a neštěkne po nich pes (s čestnou výjimkou několika psů z řad kritiků a věrných fanoušků), zatímco jiní dostanou slávu jako na podnose. Ale kdo ví, třeba to taky jednou začne být v módě a v tom případě by měla Andromeda stát v první linii kapel, které zpětně dostanou všechno uznání, které si zaslouží.
|
