Fear Factory nejsou dnes v moc dobré pozici. Kapela, která v polovině devadesátých let alby „Demanufacture“ a „Obsolete“ přepisovala metalové dějiny, se do pavoučích sítí zamotala sama. Když se podíváme na personální kotrmelce poslední doby - do sestavy se sice konečně vrátil kytarista Dino Cazares, ovšem zmizela strojově přesná rytmika – Christina Olde Wolbers (baskytara, nějakou dobu i kytara po Cazaresovi) a Raymond Herrera (bicí), která byla pro Fear Factory vždy stejně důležitá, jako Cazares a zpěvák Burton C. Bell. Neudržel se ani jejich nástupci Billy Stroud na basu a bubenický světoběžník Gene Hoglan. Fear Factory dneška jsou v podstatě jen Bell a Cazares. Také oni dva mají na svědomí novou desku „The Industrialist“. Ve studiu s nimi nebyl basista Matt DeVries, ani bubeník Mike Heller, tedy muži, kteří patří do koncertní sestavy kapely. Místo toho bicí hraje automat, o který se postaral John Sankey. Ve studiu se základní dvojicí byl také producent Rhys Fulber, který má na svědomí samplované zvuky a klávesové plochy.
Nemyslím si, jako někteří kolegové, že by bicí automat Fear Factory ublížil. Jejich hudba je moderním technologiím natolik uzpůsobena, že si vlastně ani nevšimnete, že hraje automat. U kapely byl vždy důležitý výsledný dojem a ten, je můžeme to říct hned, u „The Industrialist“ dobrý. I když kapela mění sestavu, zůstává věrná svému zajetému stylu, který reprezentuje od „Demanufacture“. Tenkrát ještě na povrch vykoukly původní death metalové kořeny, což už dneska neslyšíte, ovšem když si postavíte „Demanufacture“ a „The Industrialist“ vedle sebe a odmyslíte si trochu odlišný zvuk, neřekli byste, že mezi těmito deskami je sedmnáct let.
Novinka samozřejmě nemůže být tak přelomová jako zmíněné album z pětadevadesátého, ale i tak udělá příznivcům kapely radost. Má totiž všechno, co by si fanoušek Fear Factory od nové desky mohl představovat. Bell stále střídá polohy od nasraného řevu k melodickému zpěvu, což se nejvíce projeví ve výborné „Recharger“, která má na poměry Fear Factory hodně melodický, dalo by se říct, až mainstreamový refrén. Pak je tu nekompromisní dvoukopáková (sic!) řežba „Depraved Mind Murder“, která sice ve středních polohách trochu nudí, ale když se rozjede, je z ní pecka.
Elektronika je pochopitelně všudypřítomná. Těžko by si bez ní Fear Factory člověk dokázal představit. Taková „God Eater“ z ní těží svou atmosféru, která může místy dokonce připomenout soundtrack ke Star Wars. Stojí na ní závěrečná směsice zvuků, devítiminutová „Human Augmentation“, která se i přes absenci živých nástrojů poslouchá se zatajeným dechem. Zaujme také ve „Virus Of Faith“, kterou uvedou strašidelné zvuky staré továrny.
Fear Factory s tímto albem vsadili na jistotu. Uvidíme, jak se jim vyplatí, protože doba „Demanufacture“ už je přece jen nějakou chvíli pryč. Ocenění Bell s Cazaresem za tento počin sbírat nebudou, ovšem podle mého neurazí ani jednoho ze svých starých příznivců. Mají totiž na desce několik opravdu výtečných skladeb, kterým nechybí invence i přes to, že v podstatě Fear Factory hrají pořád to samé.
|
