Jak už to tak vypadá, „Broken Bones“ bude pravděpodobně poslední deska Dokken. Principál Don totiž prohlásil, že už jej hudba jeho mateřské kapely neuspokojuje a chce se věnovat jinému stylu, který reprezentují Machine Head, Tool nebo The Newlydeads. Robb Flynn se možná chytá už smíchy za břicho, ale budiž, když to Donovi bude vyhovovat... Dokken už ať tak nebo tak jsou za svým zenitem a už pětadvacet let nenatočili desku, která by měla mateirál stejně kvalitní a dosáhla srovnatelného úspěchu jako „Under Lock And Key“ nebo „Back For The Attack“.
Dokken vlastně od konce osmdesátých let tápou. Tehdy si opět do vlasů vjel Dokken se svým kytaristou Georgem Lynchem a kapela se dočasně rozpadla. Velkohubý comeback s alby „Dysfunctional“ a „Shadowlife“ vyhořel, nejen po stránce komerční, ale i kvalitativní. Nato se opět poroučel Lynch a krátkodechá etapa s Rebem Beachem (Winger, Whitesnake) skončila dříve, než se stačila pořádně rozběhnout. Podobně to bylo i s Johnem Norumem (Europe), který kvůli hádkám s Dokkenem dal přednost comebacku své mateřské kapely. Kytarový post pak už nadobro obsadil Jon Levin, což nebyla vůbec špatná volba. Levin je totiž střelec lynchovského ražení a fakt, že do kapely zapadl, potvrdila i předchozí velmi dobrá deska „Lignting Strikes Again“.
Právě na ní Dokken ukázali, že ještě všechny své ostré patrony nevystříleli a album se dalo s mírným přimhouřením oka považovat za nástupce „Back For The Attack“. Jak je na tom novinka „Broken Bones“? Hned ze začátku si řekněme, že o poznání hůře. Kapele jako by po úvodní výtečné dvojici skladeb „Empire“ a „Broken Bones“ došly nápady. Se třetí „Best Of Me“ se deska začne utápět ve střednětempých až pomalých polohách (nejedná se však o balady), kdy Levinova kytara jede dokonce po vzorů hrdinů grunge. Současnou skladatelskou impotenci navíc Dokken dokazují v zoufalé „Blind“, kde Dokkenův refrén až příliš evokuje Alice In Chains.
Blýskne se na časy. Baladická „Today“ nemá samozřejmě takový půvab jako „Slippin´ Away“ (z „Under Lock And Key“) nebo „Goodbye My Friend“ (z „Long Way Home“), ale v současné situace jí člověk vezme rád za vděk. Na konci jako by se kapela snažila napravit si reputaci ze zoufalého prostředku desky, a proto jsou zde i vcelku dobré skladby jako „For The Last Time“ a „Fade Away“, které v sobě mají všechny atributy klasické tvorby Dokken a navíc nejsou jen bezpohlavním vývarem. Závěrečná „Tonight“ se snaží dosáhnout kvalit třeba „Tooth And Nail“ nebo „Til The Livin´ End“, jenže zde se znovu projeví fakt, že takové věci už Don a jeho parta těžko někdy složí.
Pokud tedy má být „Broken Bones“ skutečně poslední deskou Dokken, loučení to zrovna důstojné není. Stylová rozháranost desce spíše ubližuje, než aby se dalo mluvit o pestrosti, navíc kvalita skladeb má silně kolísavou tendenci. Asi nejvíce ze všech alb Dokken mi novinka evokuje „Dysfunctional“, což nevím jestli je tohle zrovna kompliment. Který by navíc přišel skoro o dvacet let později.
|
