„Chvíli počkáme a pak ti změníme image a přivedeme tě zpátky jako vůdce smečky…“ Tohle řekl někdy v roce 1970 producent Paul Rothchild Jimu Morrisonovi, nevěda, že Mr. Mojo Risin´ má už mílovými kroky nakročeno do hrobu na Pére Lachaise. Původní Rothchildův citát by mohl pasovat také v těchto dnech, na jinou (v českých poměrech stejně výraznou) osobnost rockové scény. Ladislava Křížka. Když v roce 2007 vrátil do hry svou nejslavnější štaci – Kreyson – mohlo to vypadat všelijak, protože řada fanoušků mu tehdy ještě neodpustila roli oslizlého bratra v Damiens. Od té doby se mluvilo o nové desce. Postupem času všechno přerostlo skoro v takovou frašku jako Axlem patnáct let slibovaná „Chinese Democracy“. Ono těch společných znaků s Guns n´Roses má Kreyson až nezdravě moc. Jedno je však jisté. Jak „Chinese Democracy“, tak i „Návrat krále“ přece jen vyšlo, ač v to už doufal asi málokdo.
Nemusíme na tomhle místě rozebírat fakt, že Ladislav Křížek je rozhodně jeden z nejlepších vokalistů, kteří kdy běhali po České republice, potažmo snad i po Evropě. Nemusíme ani konstatovat to, že současný Kreyson je plný velice kvalitních muzikantů, protože tomu bylo tak i v minulosti. Nebudeme se bavit ani o tom, proč nahrání desky trvalo tak dlouho a jaké pravé příčiny k tomu Křížka mohly vést. Budeme se bavit jen o tom, jaké album „Návrat krále“ vlastně je. Na začátek můžu říct, že je opravdu parádní.
Křížek měl vždy svou zavedenou polohu. Vyprofiloval se do ní už v dobách Citronu, kdy celou republiku uhranul majestátním „Radegastem“. Jako diamant vybrousil svůj projev na slavném debutu Kreysonu „Anděl na útěku“ a přes různé (někdy až nelogické) úkroky stranou z toho žije dodnes. Když už jsme zmínil ty úkroky stranou, visel otazník i nad tím, jak vlastně „Návrat krále“ bude znít. Křížek je totiž známý tím, že dokáže udělat opravdu vynikající rockovou nebo heavymetalovou, chcete-li, pecku, kterou mu může závidět i nejeden zahraniční konkurent, ale také tím, že je schopen vyprodukovat ten nejkýčovitější balast. Naštěstí si jako producenta vybral Andy LaRoquea (jinak kytarista Kinga Diamonda a bývalý hráč slavných Death), který dokázal kýčovitým přehmatům zabránit.
Hovořilo se o koncepční desce, která by měla silně křesťanské texty, k čemuž naštěstí nedošlo. I když samozřejmě hned úvodní „Archanděl Michael“ by mohla svádět k něčemu jinému. Hudebně je tento kousek hnán kupředu jak majestátním riffem, který připomene dobu „Křižáků“ ale i následně thrashovým tempem, které dává jasně na srozuměnou, že Kreyson natočil svou nejtvrdší desku. Když jsem zmínil „Křižáky“, tak nejen ve skladbě „Archanděl Michael“ najdete hodně styčných bodů právě s touto deskou. I následující „Stoupáš“ se svým protiválečným textem odkazuje spíše na druhou desku kapely, než na legendární debut. Tady trochu za uši zatahá mírně disharmonická sloka, kde Křížkovi jako by slova nepadla do pusy, ovšem refrén má obrovskou sílu a feeling.
„My jo a vy“, zprvu jedna z nejméně výrazných skladeb každým dalším poslechem roste a roste. Možná je trochu nezvyklá nízko položená sloka, ale i na to si člověk zvykne. Textově se v této skladbě Křížek věnuje dnešní době, kdy by už bylo pořádně zapotřebí tuhle korytářsko-zlodějskou bandu vlastizrádců (nikoho nebudu jmenovat, protože všichni víme, o koho jde, že pane exministře financí…) ne vyhnat od žlabu, ale naházet do Vltavy a následně ještě exemplárně potrestat. Skladba je více rock n´rollová než obě předchozí pecky a spadá tak spíše do období „Zákonu džungle“, když Krocovy a Boškovy ostře sekané riffy podporují nebývale silný refrén.
Mezi slova Kreyson a balady si můžete dát rovnítko. Křížek pomalé věci vždycky uměl, vždyť si stačí vzpomenout na slavné citronovské „Už couvám“ a „Už zase mi scházíš“. O “Vzdálené“ ani nemluvě. Bylo proto jasné, že nějaká ta balada se na „Návratu krále“ najde taky. Jsou tu hned dvě. První z nich nese název „Ztrácím“ a svou melancholickou náladou má evokovat právě zmíněnou „Vzdálenou“. To se jí vede jen napůl, protože „Vzdálená“ přece jen stála na Bartoňově expresivní kytaře a Křížkově vypjatém, až nelidsky vysokém vokálu. „Ztracím“ nemá ani jedno. Bartoň už v Kreysonu není a Křížek už ty výšky dává s mnohem většími obtížemi, než v roce 1990. Právě ve „Ztrácím“ je nepřítomnost Bartoně cítit mnohem více než v jiných skladbách, kde jej Boška a Kroc dostatečně zastoupí.
S „Kde se touláš“ přichází znovu pořádný thrashový zápřah. Skladbu už fanoušci znají dva roky a já už jsem tehdy v recenzi zmínil, že mi přijde přinejmenším podivné do solidního heavy/thrashe zpívat v refrénu „kde se touláš, lásko má…“ Ale budiž, no… Hudebně skladba ošetřená LaRoqueovou produkcí vyrostla a oproti singlu má skutečně sílu. Ta trochu chybí následující „Možná“, která je asi nejslabším kouskem alba, ale trochu připomene nehitovou baladu „Svědomí“ z „Anděla na útěku“ v rychlejším podání.
„Otevři oči“ je ostrý rock n´roll, kdy původní kytarový riff trochu připomene The Cult. Křížek se zase zbytečně nešplhá do výšek, na který už je asi už… trochu odrostlejší, ale drží se ve středních polohách, které mu také sluší. Hudebně skladba není bůhvíjak objevná, ale jinak je to příjemný rokec. Druhá balada „Dávej, dej“ je oproti „Ztrácím“ mnohem křehčí, akustičtější. Náladou připomene období „Elixíru života“, kde Křížek udivoval až nebývale niterními „Nech si zdát“ a „Svítání“. „Dávej, dej“ jde přesně v jejich stopách a představuje druhou tvář Kreysonu. Končí se ve velkém stylu. „Tvá zář“ jako kdy navazovala na úvodního „Archanděla Michaela“, kdy hromové riffy křižují oblohu za doprovodu ohromného vokálu. Grandiózní tečka, kruh se uzavřel.
Čekal jsem, že budu mít problém s texty, ale není to vůbec tak hrozné, jak se to zpočátku jevilo. Nejsou moc křesťanské, což kvituji s povděkem, nejsou ani nijak zvlášť kýčovité, jak by člověk čekal. Takže další pozitivní zjištění.
A je čas na shrnutí. Nečekal jsem, že by Kreyson přišli se slabou deskou, na to je to moc dobrá kapela. Nečekal jsem ani, že by přišli s něčím přelomovým, jako byl „Anděl na útěku“. Jsem tedy příjemně překvapen. Meta „Anděla“ zůstala nepokořena, ale v leckterých momentech se jí „Návrat krále“ dotýká. Ano, tohle je dobrá deska, kterých v Čechách zas tolik nevychází. Je to Křížkova hozená rukavice konkurenci. Když třeba tohle album porovnám s tím, které vyprodukovali někdejší Křížkovi chlebodárci a spoluhráči z Citronu („Bigbítový pánbů“), tak tady Kreyson vyhrává na celé čáře. Zní mladě, neotřele a těch osmnáct let jako by neexistovalo. Jen těch devět věcí je po tolika letech trochu málo...
|
