Člověk při procházení internetu občas i dnes dokáže narazit na výtvor, z nějž se posadí na zadek. Prakticky neznámá kapela z Itálie na své třetí desce předvádí tak krásně melodický kolotoč, že se ani nechce věřit, že by se dneska podobným způsobem ještě natáčelo… Kluci spolu muzicírují již od roku 1987 (!), mají na kontě dvě EP (1988, 1995) a tři regulérní alba (2004, 2008 a 2014). Dema a debut jsem neslyšel, druhá deska se tváří jako veskrze průměrný hard rock, ovšem tato letošní je půvabná speed metalová jízda po nejkrásnějších zákoutích, prosluněných dvoukopákovými jízdami, riffujícími i hladícími kytarami, ale hlavně vzletnou a zpěvnou sborovou melodikou, jež byla na vrcholu někdy na přelomu tisíciletí u kapel jako Stratovarius nebo Gamma Ray. Nikde se nic složitě nekomplikuje, vrcholy jednotlivých tracků jsou jasně dané a vše funguje, tak jak má, a jak to milovník rychlosti a melodie zbožňuje nejvíce.
V první polovině alba se mi i po několika desítkách poslechů nepovedlo kompozičně objevit nic, co by výrazně kazilo pozitivní dojmy celé nahrávky (výjimka níže), ve druhé části placky již taková místa lze nalézt, ale nic zásadního, jakýkoli úlet z nastavené laťky se nekoná. Otevírák „Everybody Here“ je speedový hit se vším všudy, druhá „Blue Diamond“ jede též rychle, další překrásný chorus se zamilovaným textem, ale zde bych měl výtku – úvodní pasáž drze a okatě vykrádá ultravoxí „Hymn“ (jenž ale proslavili spíše Edguy na své druhé desce), tuto podobnost si autor hudby mohl ošetřit mnohem lépe. O následujících „Angel Eyes“ a „Tears Of Sebastienne“ lze říct to samé, co o otevíráku (rychlé a absolutně melodické), a album půlící balada „Luna (My Love)“ je po čtyřech rychlých kusech vítaným zklidněním. Titulní „Dance Of Fire And Rain“ sice oplývá podobně nakažlivým refrénem jako výše zmíněné, ale ne všechny její části mají dostatečnou sílu útočit na první signální. „Mountain Girl“ celkově působí trošku ospale a její chytlavost je nižší, instrumentálka „Alone“ je melodicky půvabná, jen jí je ke škodě to, že není nazpívána jako všechny zbylé písně (její melodické pletivo by si zasloužilo hlasy), no a finální „Girlfriend“ je opět poměrně rychlá, hravá, ale několika hluchým místům se též nevyhnula. Dvě bonusové skladby jsou zde spíše do počtu.
Zvuk je věc, na kterou již nelze pět tolik chvály. I když mastering prováděli borci z Finnvoxu, na výsledku to zrovna moc poznat není (patrně důsledek nedostatečné kvality samotné nahrávky, s nímž se ve výsledné masterovací práci ani v dnešní době ještě nedá udělat zázrak). Sound není dostatečně agresivní a nabušený (kytary obzvláště) a klávesy (kterých mohlo být ve výsledku ještě i více - hudba po symfoničnosti a okázalé pompě přímo volá) postrádají hladivější a výraznější rejstříky.
Vokalista a jediný zakládající člen Rob Irbiz disponuje hlasem podobným kombinaci Kaie Hansena a Michaela Kiskeho a využít jej umí velmi dobře. Vokální linky se drží spíše středních než vyšších poloh; zpěv se na této desce obecně poslouchá velmi dobře a ani v této oblasti není nic, co by negativně vyčnívalo.
Sečteno a podtrženo, v podobě třetí řadové desky těchto Italů se vám do ruky dostane velmi příjemná, hitově melodická deska, kterou jen lehce srážejí hlušší místa ve druhé polovině hracího času a nepříliš povedený zvuk. Pokud jste o kapele dosud nevěděli, její poslech vám, všem milovníkům melodie, doporučuji všemi deseti.
|
