„Hledá se řízný rockový bubeník… Nic pro změkčilce“, tenhle inzerát si přečetl bubeník Simon Wright (narodil se v roce 1963), v té době absolutně neznámý muzikant. Jeho kapely A II Z a Tytan byly v podstatě sklepní záležitosti, které se sice vezly na vlně zájmu o Novou vlnu britského heavy metalu, ovšem nikdy se jim nedostalo kýženého úspěchu. Wright tedy na inzerát odpověděl, přestože jméno kapely v něm chybělo a on nevěděl, do čeho jde. Jenže byl mladý, bylo mu dvacet let, a to je věk, kdy se výzvy přijímají.
„Tu zkoušku se mnou tehdy dělal technik, co měl na starosti bicí, Dickie Jones. Stály tam bubny a musel jsem zahrát tři písničky,“ vzpomíná Wright na léto roku 1983. Musel dát po jedné od Led Zeppelin, ZZ Top a AC/DC. Tehdy mu nikdo nic ještě neřekl. „Neměl jsem tušení, o jakou kapelu jde. Tak jsem tam podruhé přišel, jdu po chodbě a tam leží transportní bedny polepené logem AC/DC. Nevěřil jsem vlastním očím a v duchu jsem si říkal: Panebože! To je snad fór! To nemůžou být oni“.
Byli a Wright se brzy stal jejich členem. Tím byl už v době vydání „Flick Of The Switch“ a přestože na desce ještě hrál Phil Rudd, Wright už se objevil v promo klipech ke skladbám „Guns For Hire“ a „Flick Of The Switch“. Wright pak s kapelou vyrazil na obligátní světové turné, které přece jen trochu rozptýlilo rozpaky z „Flick Of The Switch“. Jenže brzy se všechno začalo kazit kvůli článkům v bulvárních tiskovinách. Ty kapele dávaly za vinu vražedné řádění jejich fanouška Richarda Ramireze, otevřeně se už mluvilo o Malcolmově problému s alkoholem a do toho ještě unikla na veřejnost kachna o tom, že Brian Johnson už není členem kapely. Někdo mluvil o jeho odchodu, jiný o vyhazovu při přípravách desky „Fly On The Wall“. Tentokrát se točilo ve slavném kasínu na Ženevském jezeře. V tom slavném studiu, jehož požár inspiroval Ritchieho Blackmore ke složení skladby „Smoke On The Water“.
Když tam Deep Purple natáčeli v roce 1972 slavné „Machine Head“, rozhodně muselo mít místo magickou atmosféru. Ta se, ale jak vidno, během dvanácti let někam vytratila. Album „Fly On The Wall“ jako kdyby dokumentovalo kocovinu po celosvětovém tahu v letech 1979 až 1981. Pocit vyhoření se vkrádá snad ještě víc, než při „Flick Of The Switch“, přestože úvod desky je tentokrát grandiózní. Kapela na něj totiž umístila dvě naprosto výborné skladby, titulní „Fly On The Wall“ a hymnickou „Shake Your Foundations“. Právě tyhle dvě věci a pak ještě výtečná „Sink The Pink“ zachraňují album od úplného propadáku.
Tady jako kdyby AC/DC došly nápady. Tento stav dokumentují skladby typu „Danger“, „First Blood“ nebo „Stand Up“. Skladby mají sice všechny atributy tvorby AC/DC, jenže všechno je takové unavené. Schválně, zkuste si vedle sebe postavit „Let There Be Rock“ a tuhle desku, a neuvěříte, že tihle chlápci od té doby zestárli jen o osm let. „Fly On The Wall“ je proto jen průměrnou deskou, což poznali i fanoušci, protože prodeje šly rapidně dolů.
Každé další desky se prodávalo míň a míň, bylo třeba s tím něco dělat.
Byla polovina osmdesátých let a AC/DC byli skoro vyřízenou kapelou. Naživo jim to šlapalo jako hodinky a koncerty byly stále beznadějně vyprodané, ale se studiovou tvorbou to bylo horší. Pořád ne a ne složit desku, která by mohla konkurovat perlám z let 1975 až 1980.
|
