Dark Gamballe patří v našich končinách mezi to nejlepší, co česká cross-overová scéna nabízí a pravidelně zásobují své fanoušky novými alby. Jejich nová, v pořadí dvanáctá deska (osmá pod názvem Dark Gamballe) „Panoptikaria“ byla provázena příslibem drsnějšího materiálu, podobného zvukům kapel Korn nebo Faith No More. To, co upoutá posluchače ještě před tím, než se dostane k samotné hudební části, je obal, který působí sám o sobě jako malý klenot. „Panoptikaria“ již na první pohled dostávají svému názvu a jsou zahaleny v překrásném kabátku s perovými kresbami, evokujícími v člověku noční můry spojené s érou strojů a páry.
Při samotném poslechu album přináší hodně známého a má v sobě onen hmatatelný gamballovský zvuk, ve srovnání se svým předchůdcem „Zatím dobrý“ je však tvrdší a energičtější a nabízí rozmanitý materiál, u kterého se nebudou nudit ostřílení fanoušci ani nováčci tvorbou kapely nepolíbení. Desku otevírá stejnojmenná skladba „Panoptikaria“, která na úvod dýchne hrubým, skoro až garážovým zvukem kytar, jen aby přešla do téměř hitového refrénu, který z hlavy nevytěsníte ještě několik dní. Kapela přitvrzuje i v další skladbě, nu-metalové „Tmě“, která po drsnějších riffech přinese melodický zpěv.
Jednou z nejvýraznějších písní je singl „Fata kapitána Morgana“, který má dobře našlápnuto k tomu stát se novou koncertovou stálicí po boku svých starších bratříčků „Baletky v hlavě“ nebo „Výprask“. Text nabízí jednoduchý refrén, který je pro živá představení jako stvořený, a samotná píseň má celkově přístupnější rockový nádech, což však nepůsobí samoúčelně. Za mě osobně je černým koněm alba svěží „Vítězožrout“, který se pyšní vypilovaným cynickým textem. Rýpavé pasáže, výborné hrátkami se zvukem a přitom jednoduchý rytmus dělá ze songu jednoznačný středobod celého „Panoptikaria“. Velmi příjemně se pak poslouchají také experimentálnější „Hadí ženy“, vnášející na desku nádech orientu a „Mlha“, které klávesy a především ženský hlas v pozadí propůjčují sytou silnou atmosféru. Celé album pak uzavírá balada „Kouzelné“, která však jako jediná skladba z celé desky působí poněkud tuctovým dojmem.
Dark Gamballe dokázali na nové desce příjemným způsobem oscilovat mezi již jednou slyšeným a novým, a ukázali, že ani po patnácti letech existence nepatří do šrotu, ale na poličky s vašimi favority. Album přináší oproti předchozím počinům kapely pocit pochmurnosti v tom nejlepším slova smyslu. Texty se pyšní klasickým gamballovským rukopisem, ale nepůsobí vyčpěle a imaginace jejich tvůrce vás znovu zanechá v němém údivu. Zpěvák 10 po celou dobu předvádí, že je opět ve skvělé formě, a to jak v drsnějších štěkavých polohách, tak i v melodických pasážích. „Panoptikaria“ jsou skvěle odvedený kus práce, a třebaže v mých očích nedosahují kvalit „Superstar“, patří určitě k jednomu z nejlepších kusů, které kapela vypustila do světa.
|
