Kdyby mi někdo řekl, ať jmenuji ikonického zástupce thrash metalu, byli by to stoprocentně Slayer. Tahle kalifornská čtveřice se až na malé klopýtnutí na přelomu milénia nikterak ze svého směru neodchýlila a vždy sázela na rychlost, tvrdost a agresivní texty. Vítejte u seriálu o kapele, která je ve světě buď uctívána anebo naprosto nepochopena kvůli své extravagantní prezentaci a špatně pochopené ideologii.
Přestože se bude následující várka článků nést v blaženém duchu znovu slyšených riffů kapely, rozhodně půjde o konstruktivní kritický pohled a nikoliv o náboženské uctívání. Ano, riskuju, že mi na dveře zaklepe nasraný Kerry King ve slunečních brýlích a sejme mě tím svým třímetrovým vousem, ale především alba staršího data zaručují dostatečný odstup. A zrovna u prvotiny „Show No Mercy“ se to hodí. Není tajemstvím, že Slayer začínali jako revivalová kapela tehdy už slavných Judas Priest. Nejen ti, ale i další zástupci Nové vlny britského heavy metalu lezou ze slayerovské prvotiny až moc nápadně. Typické kytarové postupy a harmonie se zpěvem dávají vzpomenout na Iron Maiden, Motörhead nebo třeba Venom. Právě poslední zmiňovaní byli pro Slayer velkou inspirací i v pódiové prezentaci. Kalifornští mládenci se v tomto směru definovali již na začátku své kariéry – obrácené kříže, satanské texty, krvavá image. To vše zapadlo skvěle do doby začátku 80. let, kdy se na západním konci Ameriky začal formovat styl s názvem thrash metal.
Psal se rok 1983, když se po jednom z koncertů Slayer zeptal zakladatel Metal Blade Records Brian Slagel, zda-li by kluci nechtěli zveřejnit jednu nahrávku na kompilaci „Metal Massacre 3“. Song „Aggressive Perfector“ byl nejdivočejším zářezem mezi nahrávkami, kapela se ani pořádně nestačila rozkoukat a na vlastní náklady už začala točit své debutové album „Show No Mercy“. Pravdou je, že pokud jste Slayer nikdy neslyšeli (cože?), nedoporučoval bych hned jejich první desku. Sice v nějakých místech kapela vystrkuje růžky a občas se mihne záblesk jejich pozdějšího rukopisu, ale ve většině případů je poplatná svým vzorům a formuli britské vlny pouze nepatrně variuje. Tom Araya a jeho výšky jsou často až nesnesitelně vysoko („Evil Has No Boundaries“), Lombardovo bubnování někdy zavání amatérským „tucováním“ („The Final Command“,
kytarová sóla jsou tak chaotická, že nepřináší při poslechu žádný větší požitek a jedná se o pouhou předváděčku a výplň („Fight Till Death“).
Slayeři byli na počátku své slavné cesty. Ikonické trademarky se teprve začaly formovat a ksicht kapely ještě nebyl tak čitelný. Přesto songy jako „Black Magic“ nebo titulní „Show No Mercy“ obsahují drtivou většinu poznávacích znaků kapely (riffy, blast beaty, rychlý zpěv/řev) a deska jako taková měla na tehdejší scénu solidní dopad. Na vývoj kapely mělo velký vliv EPčko „Haunting the Chapel“, které vyšlo o rok později a bylo o poznání tvrdší a temnější. Šestiminutová „Chemical Warfare“ se dokonce zařadila ke stálicím na živácích a v roce 1987 se objevila na reedici debutového alba jakožto bonusová nahrávka. Peklo čekalo.
|
