Po EP „Haunting the Chapel“ kapela zuřivě koncertovala např. s Venom nebo Exodus (dokonce se urodilo živé album „Live Undead“) a pod záštitou Metal Blade Records se rozhodla natočit své druhé album s názvem „Hell Awaits“. Dnes již kultovní intro představuje Slayery ve svém živlu – nepřeberné množství riffů a satanská tématika. Prvotina „Show No Mercy“ byla najednou zašlapána komplexnější strukturou písniček, temnějším vyzněním a o sto procent lepšími individuálními výkony muzikantů. Co to znamená?
Tom Araya našel svůj výraz. A naštěstí se nejedná o výšky, ale o plivání síry kolem sebe níže položeným hlasem. Kytarám se také podařilo „zkrotit“ a hlavně vytasit se s několika výbornými riffy, které obalují veškeré aranže a dávají předzvěst něčemu velkému. Dave Lombardo se sešel s Genem Hoglanem (Dark Angel, Death, Testament) a konečně naplno provětral dvojšlapku. Na každém ze songů je slyšet spousta práce a mnoho nápadů. Jmenujme např. úvodní plejádu riffů z „Hell Awaits“, dvojhlas či závěr v „At Dawn They Sleep“ nebo vlastně celý „Necrophilliac“. Písničky jsou často roztažené na ploše cca pěti minut a jen v málo případech začnou nudit (např. nejdelší „Crypts of Eternity“). Z nahrávky lze vyčíst inspiraci u progresivních Mercyful Fate nebo u stále více sílící tehdejší deathmetalové scény. Songy se najednou skládají z několika pasáží a mění se tempa, ale přísné satanské výrazivo a démoničnost svou všudypřítomností dává nahrávce nezaměnitelný ksicht.
Dalo by se říct, že se zrodil Slayer. Ovšem ne až tak úplně, protože v některých aspektech se kapela stále ještě hledala. Kupříkladu mnohdy až nebezpečně vytažená basa je spíše kontraproduktivním prvkem a různé chvilky na nahrávce spíše ničí, než podporuje. Textově se Slayer opět vzhlédnul v prvoplánových tématech a v hojné míře hlásá démoničnost, nenávist a zlo. Ano, ve valné většině případů kapela na těchto tématech vyrostla a vytěžila z nich maximum. Na druhou stranu šlo stále o textově nevybroušený diamant, který až s příchodem pozdějších let doznal adekvátní podoby s mnohem závažnějšími myšlenkami, výklady a samozřejmě dezinterpretacemi s nimi spojenými.
„Hell Awaits“ je vpravdě tím albem, který připravuje posluchače na jasně definované prvky kapely. Máme zde agresivní bicí, typické riffy a umírněnější zpěv (co se týče výšek) oproti debutu. Vše směřovalo k něčemu velkému. K něčemu, co mohlo scénou otřást natolik, že se Slayer zapíše zlatým písmem do metalové historie. Cesta peklem byla dokončena. K dokonalosti však chyběla ještě nějaká…krev.
|
