Na „Show No Mercy“ byly ještě slyšet britské vzory, „Hell Awaits“ přineslo dospělejší strukturu písní a temnější vyznění, „Reign in Blood“ byl v tehdejší době klenot mezi thrashovými alby s agresivním zvukem a „South of Heaven“ zpomalilo a představilo melodičtější tvář kapely. Kvarteto alb, které definují Slayer. Proto se nabízela otázka, kam bude kapela směřovat na další desce. A ukázalo se, že vytyčený směr předchozím kusem byl tím nejlepším možným řešením. Placka „Seasons in the Abyss“ totiž původní záměr dotáhla k dokonalosti.
Přitom úvodní „War Ensemble“ vzbudila ve fanoušcích očekávání, že se vrací formule z „Reign in Blood“. Frenetické riffy s rychlou dvojšlapkou nastartovaly páté album přímo ukázkově a daly vzpomenout na kultovní minulý otvírák „Angel of Death“. Kapela však záhy zvolňuje - songy „Blood Red“ a „Spirit in Black“ ovšem přece jen zařazují od začátku vyšší rychlost než minulá placka a vše potvrzuje sice pomalejší, leč zatěžkanější dvojice „kingovek“ - „Expendable Youth“ a „Skeletons of Society“. I když by se dalo tvrdit, že „Seasons in the Abyss“ je vhodným kompromisem mezi posledními dvěma alby, daleko více společných jmenovatelů můžeme najít se „South of Heaven“. Kupříkladu titulní věc má rozpoznatelnou vyhrávku, hrající na atmosféru a v pořádí pátá věc se opět dotýká pomyslného vrcholu co se kytarové invence a obliby u fanoušků týče. Stejně tak zhruba polovinu věcí má textově na svědomí Tom Araya, který se poprvé výrazněji prosadil právě na „South of Heaven“.
Pokud ještě chvíli zůstaneme u textů, můžeme směle říct, že teprve až tady se Slayer nadobro rozloučil se všemi těmi ďábelskými výjevy a satanskými proslovy (přestože je to již zakořeněná součást kapely), které se staly nezbytnými pro formování stylu a image v začátcích. S příchodem „South of Heaven“ a zejména právě „Seasons in the Abyss“ kapela zvážněla a začala do své hudby promítat skutečné hrůzy každodenního života – válku, vraždy a obecně témata, která se radikálně dotýkají společnosti. V souladu s nově nastaveným stylem psaní a skládání písní je to působivý formát, který nalákal spoustu dalších fanoušků. Dave Lombardo se stal uznávaným bubeníkem, jenž byl oslavován nejen za své nepochybně vynikající technické dovednosti, ale také za svou vrozenou muzikálnost, což se projevilo kupříkladu v závěrečné titulní písni. Tu totiž Lombardo zabubnoval bez pomoci metronomu a podtrhl tak její plynulou a postupnou gradaci.
Kapela se rozhodla natočit svůj první videoklip, rozjela s Megadeth, Testament a Suicidal Tendencies celosvětově úspěšné turné Clash of the Titans a v rámci desátých oslav vypustila ven dvojité live album „Decade of Aggression“, které svou nekompromisností a výborným setlistem nenašlo tehdy sobě rovného. Slayer byli na vrcholu. Bohužel, každá pohádka končí a přišel pro kapelu chmurný rok 1992. Dopad „černého alba“ Metallicy totiž znamenal konec zlaté éry thrash metalu a co je hlavní, Dave Lombardo se opět s ostatními členy dohádal natolik, že opustil jejich řady. Náhradou se stal bubeník Forbidden Paul Bostaph a svůj křest ohněm si prožil ještě tentýž rok na Monsters of Rock v Anglii.
|
