První půlka devadesátých let ve své podstatě onen čirý thrash metal, jaký se formoval na počátku 80. let, doslova zabila. MTV, grunge, groove, alternative metal a spousta dalších faktorů vystrnadilo přední thrashové sestavy někam na okraj mediálního řetězce. Někteří se rychle přizpůsobili či dokonce diktovali nově nasazený směr (Metallica, Megadeth) a někteří zase na změnu okolí vůbec nereagovali a zkrátka a dobře nahrávali další alba. V tom druhém případě se jednalo i o Slayer.
Nová posila na bubenické stoličce jménem Paul Bostaph dostala nelehký úkol, a to vklouznout do mistrovských Lombardových bot a vynasnažit se udržet nastolené tempo. Až na „Angel of Death“ se mu to prý dle tehdejších reakcí ostatních členů dařilo obstojně. Lombardo patřil mezi bubeníky, kterých si Bostaph vážil a byl mezi jeho idoly. Tento fakt se zřejmě významně odrazil na stylu „Divine Intervention“ a vlastně celém téměř desetiletém angažmá. Zatímco Dave Lombardo vymýšlel své party, Paul Bostaph je kopíroval a zahrál to, co mu Kerry King nařídil či doporučil. Ono nějaké velké volnomyšlenkářství a prosazování vlastního názoru je vzhledem k (i nedávné) historii kapely asi solidní tabu a Bostaph byl jeden z těch, který zkrátka „držel hubu a krok“, což se náramně hodilo všem ostatním členům do krámu.
Přitom jiná tvář na bubenickém postu není jedinou změnou. Kapela změnila nahrávací proces a veškeré kytary nahrával pouze Kerry King, který se podepsal i pod drtivou většinou písní na albu. Otvírák „Killing Fields“ se očividně snaží posluchačům namluvit, že angažování Bostapha byla ta nejlepší možná volba a dává mu v prvních vteřinách prostor vykouzlit rychlé beaty, podpořené dunivou dvojšlapkou. A ono to chvíli funguje, ale album se začne rychle oposlouchávat a snad jen v pořadí čtvrtá „Dittohead“ (s vynikajícím tappingovým sólem a záživnou mezihrou) dává svou nekompromisností vzpomenout na zlaté časy druhé půlky 80. let. Slayer se ale snaží dál a od páté písně zase cílí na svůj druhý trademark – melodičnost, dvojhlasy a zlověstné vyhrávky. Obecně vzato ale zaujmou pouze dílčí části songů, jako např. začátek v titulní písni, mezihra v „Circle of Beliefs“, druhá polovina „SS-3“ nebo mrazivý úvod k „213“. Kapela se snaží šokovat texty a semlít posluchače svým ukotveným stylem, ale jedná se spíše o mlácení prázdné slámy a snahu tzv. uplést z ho*na bič.
Můžeme si o hudebních producentech myslet cokoliv, ale v jednom měli na údajné schůzce s kapelou ohledně alba pravdu – na desce chybí hity. Jasně, osobnost typu Kerryho Kinga tento fakt zřejmě přešla s nějakým hrubým dovětkem a tvrzením, že za svou tvorbou si stojí. Samozřejmě, uznat pravdu papalášům je těžká prohra, ale oni tu podstatu problému vystihli naprosto přesně. Slayer si zkrátka vybrali slabší chvilku a svůj rukopis nikam nerozvinuli. Naopak se jedná spíš o pastiš dřívější tvorby, a i když je škoda, že se na koncertech zpravidla nehraje žádná písnička z tohoto alba, rozhodnutí (ať už kapely či managementu) je to zcela pochopitelné. K průměrnosti táhne album (vzhledem k roku vydání) i poměrně slabá produkce a nevyvážený zvuk, ke kterému se i sám King vyjádřil, že by snesl ještě dodatečnou mixáž. Kapela se začala točit v kruhu a ať už si každý myslí o kvalitách Paula Bostapha cokoliv, za rozporuplné přijetí této desky může nakonec nejméně právě on.
|
