Když se na sklonku starého milénia sešli Rick Rubin s kapelou, obě strany věděly, že potřebují zažehnout jiskru s někým jiným. Světoznámý producent doporučil spolupráci s Mattem Hydem, který na zkoušku zapracoval na songu „Bloodline“. Kapela byla nadšená a najala Hyda, ať produkuje rovnou celé jejich album. A bylo to to nejlepší rozhodnutí za poslední léta. Slayer totiž dostal do vínku moderní našlapaný zvuk a vstoupil do třetího tisíciletí jako znovuzrozený, což se doslova potvrdilo datem vydání. V pořadí osmá deska (nepočítaje „Undisputed Attitude“) s prozaickým názvem „God Hates Us All“ dorazila mezi fanoušky 11. září 2001.
Bylo to jako zmrtvýchvstání, když zazněl úvod k „Disciple“. Nadupaná skladba jede od začátku ve slayerovském tempu a ve svém průběhu opět zaujme zajímavými kytarovými ozdobami i Tomem Arayou, který ze sebe chrlí zlobu a zášť. Najednou je experimentování na konci 90. let zapomenuto a vše stvrzuje i další silný kousek – „God Send Death“. Pak už se jedná spíše o one man show Kerryho Kinga a jeho evidentní oblibu v HC. Těžkotonážní riffy se však často poslouchají velmi příjemně a pouze v pár případech se songy slévají do jednoho nekonkrétního chumlu, z něhož nevybočuje žádný atraktivní moment („Cast Down“, „Seven Faces“). Ty si krade pro sebe Jeff Hanneman, a tak potěší třeba atmosférická „Deviance“ nebo rychlovka „Threshold“, která dává (v dobrém) vzpomenout na nu-metalový feeling z minulé placky. Samozřejmě hlavními trumfy alba jsou již zmíněný otvírák „Disciple“ a notoricky známá „Bloodline“ i s povedeným videoklipem.
Ruku v ruce s kvalitní produkcí Slayer nezahálí a nadále experimentuje se zvukem, když poprvé sahá k sedmistrunným kytarám („War Zone“ a „Here Comes The Pain“). Zatímco první zmíněná skladba je solidním náhulem (Bostaph!), druhá se spíše krčí vzadu a na ploše téměř pěti minut stačí několikrát nudit. Nejmenovaný zbytek alba se nese v podobném „kingovském“ duchu, který má tah na branku a zajímavá místa, ale možná až příliš pohlcuje většinu stopáže. Ať tak či onak, „Exile“, „Payback“ nebo „New Faith“ jsou nadprůměrné kusy a nedělají zbytku osazenstva žádnou ostudu. Přece jen je však „God Hates Us All“ až přespříliš jednotně zaměřeným albem, kterému by slušelo více variabilních Hannemanových songů s komplexnější písničkovou strukturou a netradičními, avšak pro Slayer tolik typickými kytarovými ekvilibristikami.
Kerry King tak zbytečně vráží klín mezi fungující dialog rychlého thrashe se zádumčivými melodičtějšími písničkami a narušuje tuto harmonii tu lepšími („War Zone“), tu horšími („Cast Down“) tvrdými podladěnými pokusy.
„God Hates Us All“ začíná novou kapitolu dějin kapely. Kapitolu, která se nese ve znamení tvrdosti riffů Kerryho Kinga s občasným příspěvkem Jeffa Hannemana. Po etapě hledání a experimentování se jedná o ten Slayer, jaký by měl znít v novodobém tisíciletí – tvrdý, brutální, nekompromisní a hlavně…moderní. Album přineslo řadu vynikajících songů, špičkovou produkci a Paula Bostapha, který se utrhl ze řetězu a předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů kariéry. Na sklonku roku 2001 se ovšem Bostaph musel skrze chronické zranění lokte se svými kolegy rozloučit a zbytek tour dorazil s kapelou Dave Lombardo, který byl v pozici dočasného záskoku. Návrat ztraceného syna byl dokonán, když se Lombardo později ke Slayer přidal natrvalo a natočil s nimi další dvě nadprůměrné desky, dosti kopírující koncept, načrtnutý právě tímto zrecenzovaným kouskem.
|
