Po úspěšném „Mutter“ se kapela rozhodla pro inovativnější a volnější proces nahrávání a zamířila do Španělska. Sluncem nasáklý západní kout Evropy měl na všechny členy blahodárný vliv a novinka s názvem „Reise, Reise“ vznikala pomalu a postupně. I když byla Amerika jako hlavní cíl dobytí odsunuta na druhou kolej (zvlášť po 11. září), Rammstein si upevnili pozici na starém kontinentě a stali se nejpopulárnější německou kapelou světa…která zpívá německy. Scorpions, Accept, Kreator ani Helloween nedokázali to, co šestice německých muzikantů za deset let a čtyři vydaná alba. Nevídaný jev a enormní úspěch.
Nahrávací proces byl velmi plodný a s některými písněmi se musela kapela rozloučit. Materiálu bylo tolik, že se hned nadpoloviční většina songů objevila na další placce „Rosenrot“, která vyšla s pouhým ročním odstupem. Španělské prostředí a snaha o odlišné pojetí alba se v „Reise, Reise“ vykrystalizovalo ve dvousečnou zbraň. Touha experimentovat a rozvíjet svůj zvuk širší paletou nástrojů se vyplatil pouze u některých nápadů a pasáží. Zbytek je buď klasickým Rammstein materiálem nebo snahou o odlišné pojetí dosavadních postupů. V tomto případě je možné album rozdělit na liché a sudé skladby, kdy liché představují novou, experimentálnější tvář kapely, kdežto v těch sudých se Rammstein drží svého kopyta. Pojďme se tedy nejdříve podívat na liché písně.
Jedná se o nejhorší start kapely. Úvodní titulka se spoléhá výhradně na refrén a zaujme možná tak ještě závěrem v podání tahací harmoniky. Třetí, nejdelší skladba, „Dalai Lama“ začíná být záživná, až když se píseň zlomí v půlce a na řadu přijde pěkný motiv na klávesy. „Los“ je největším experimentem alba a zároveň zřejmě největším otazníkem. Skladba, která staví pouze na Lindemannově hlase a akustických kytarách je totiž natolik specifickým příspěvkem, že k němu lze zaujmout pouze jednoznačné stanovisko líbí/nelíbí. To sedmá „Moskau“ už je mnohem stravitelnější a „hopsací“ refrén příjemně návykový. Nevadí zde ani rozsáhle využitý vokál Viktorie Fersh a již zmíněná harmonika. „Stein um Stein“ je zase naopak spíše utahaným kusem, který nudí a snaží se šokovat kontrastem. Každopádně závěrečná „Amour“ se povedla a na poli téměř pěti minut splňuje veškeré požadavky balady včetně sympaticky tvrdšího konce.
To sudé písně jsou úplně někde jinde. Hromový riff a atmosférické samply u „Mein Teil“ vytváří rovnici, ze které vychází jedna z nejlepších skladeb kapely. Text o kanibalovi, který si dal k snědku přítelův penis, nemohl samozřejmě zůstat bez odezvy a na kapelu se opět snesla vlna kritiky. Rammstein odpověděli po svém – k písni natočili klip a na koncertech vymysleli speciální show, kdy Till plamenometem podpaluje Flakeho a brousí si na něho půlmetrový kuchyňský nůž. Další rozčeření vod nastalo u videoklipu ke „Keine Lust“. Jedno z nejvtipnějších hudebních videí za sebou skrývá smutný příběh o ztrátě chuti k životu a k sobě samému. Maskéři s režisérem udělali natolik precizní práci, že se řada lidí ptala, kdy stačili členové kapely tolik přibrat. V pořadí šestá „Amerika“ měla již od začátku jasně definovanou pozici megahitu a předpovědi nezklamala. Vlezlému refrénu se tehdy nešlo vyhnout a skupina tak rozšířila fanouškovské řady o další miliony obdivovatelů. Za to „Morgenstern“ je z tvrdšího ranku a nezvykle nasekané sloky dodávají jinak klasickému postupu punc nevšednosti a příjemného koření. Peckou je i jímavá balada „Ohne dich“ s přispěním postupimského orchestru, která dotáhla pomalejší charakter skladeb u Rammstein k dokonalosti. Samozřejmě k ní nemůže chybět srdceryvný klip.
Společným jmenovatelem je pro všechny písně jako vždy hutná kytarová stěna, Lindemannův charismatický hlas a perfektně použité samply. Tedy atributy, které Rammstein nikdy neopustí. Na „Reise, Reise“ se však kapela rozhodla experimentovat a často se až příliš nechala strhnout odlišným výrazivem („Dalai Lama“, „Los“). Těžko říci, jestli za to může prostředí nahrávání nebo snaha udělat něco jiného, ale nejvíce se ve své hře posunul bubeník Christoph Schneider, který z velké části opustil techno rytmus a překvapil svým komplexnějším a složitějším příspěvkem („Keine Lust“, „Morgenstern“). Z alba jako vždy trčí hitové singly („Mein Teil“, „Amerika“), ale snad poprvé se představený koncept (textově a instrumentálně související s globalizací a internacionalizací) dočkal rezerv v podobě dalších skladeb na budoucích deskách (např. „Te Quiero Puta!“ nebo „Frühling in Paris“ by zde zapadly lépe). Následující deska „Rosenrot“ byla zklamáním a tak trochu přiznaným levobočkem k „Reise, Reise“. To už však měli Rammstein svět u nohou.
|
