Francouzští tvrďáci se zapsali nesmazatelně do historie v roce 2005, když vypustili do světa oceňované album „From Mars to Sirius“ a tři roky na to navázali s plackou „The Way of All Flesh“. Stále častěji se ozývali pochvalné hlasy o velikosti této smečky – technická preciznost, cit pro zajímavá místa a skladatelský um. Gojira si své místo na výsluní vydobyla teprve nedávno, ale zmíněné aspekty ji doprovází celou dobu. S příchodem desky „L'Enfant Sauvage“ a především aktuálního příspěvku s názvem „Magma“ se kapela přiblížila více obecnému chápání metalového seskupení a vytasila mainstreamovější pojetí svého specifického výrazu.
Řeč je především o masivně dlouhých aranžích s death/thrash metalovými vsuvkami a mohutnými riffy. „Magma“ těmito vlastnostmi oplývá jen zřídka a spíše se po vzoru Machine Head a hlavně Pantery pouští do zatěžkaných riffů a poněkud snižuje ze svých nároků, co se komplikovaných skladeb týče. Tuto definice naplňuje singlový tandem „Silvera“ a „Stranded“, který v sobě skýtá ohromnou tažnou sílu a nefalšovanou dávku emocí. Emocemi je koneckonců protkaná celá deska, neboť se textově frontman Joe Duplantier inspiroval u nedávné smrti své matky a za pomoci různých metafor a jinotajů se s touto ztrátou vyrovnává. Řada harmonií a melodických linek působí meditativně či jako terapeutický lék na bolest. A to je právě jeden z největších mínusů celé desky. Nefunguje totiž jako celek, protože v sobě míchá agresivní přímočaré riffařiny s uvolněnějšími a rozvláčnějšími kousky jako úvodní „The Shooting Star“ nebo „Magma“, které sází na atmosféru a soustředěný poslech. Posluchač by musel být schizofrenik, aby se mu zalíbilo kompletně celé album na jeden zátah. Někdy převáží první sada songů, někdy druhá. Vždy se ale některé přeskočí, protože prostě nekorespondují s momentální náladou.
Dalším radikálním skokem od starší tvorby je délka celého kusu. Tytam jsou sedmdesátiminutové placky, „Magma“ trvá necelou třičtvrtěhodinku (když odečteme instrumentální vsuvky, jsme na půlhodině a něco). Nevím, jestli se jedná o klad nebo zápor. Každopádně na kapelní standard uplyne deska hrozně rychle, což může být pro fandy zprvu velké rozčarování. Album ale díky rozpůlení ve dví obsahuje jakousi dynamiku poslechu a střídá často nálady (jakkoliv je to rušivé a neuchopitelné je věc druhá, viz výše). Stejně jako název desky napovídá, písně často zůstávají těsně pod povrchem a „vybuchnou“ v pravý okamžik (vynikající „Pray“). Někdy ovšem bublají a ne a ne po „panterovsku“ zasadit ostrý direkt nějakým účelně hutným riffem či rychlejším místem. Ve své podstatě tak většinu času čekáte na něco, co stejně nepřijde. Zvláštní je, že to ve většině případů takto funguje a ono „něco“ by rozbilo záhadné a tajemné fluidum několika písní.
„Magma“ se určitě kvalitativně neblíží ke svým legendárním kouskům z období před asi deseti lety. Na to je novinka příliš krotká a poplatná modernímu posluchači. Na druhou stranu se Gojira nezapře ve svém zvuku a nabízí jistou alternativu ke svým dřívějším techničtějším a složitějším kouskům. Někde „Magma“ ubírá (agresivita, technická dovednost) a někde zase přidává (emoce, atmosféra, vokály). Je to ovšem stále Gojira a i když je těch důvodů pro hanobení novinky dostatek a fanoušci dostanou okleštěnou podobu něčeho, co milovali, několik písní a pasáží z hlavy zřejmě již nikdy nedostanu. A to je nakonec to nejlepší možné vysvědčení.
|
