Finská trvalka letos opět, po klasických dvou letech, vydává album. Z cca sedmnáctiletých až dvacetiletých klučinů, kteří v roce 1999 bez debat luxusní debutovou deskou víceméně oslavovali své tehdejší vzory, slovutné Stratovarius, se stala vyzrálá, stále se někam pohybující melodická kapela, která má již roky své početné publikum, pravidelně objíždí celý svět a jako jedna z mála nikdy nenatočila průměrnou, natož špatnou desku. Není proto divem, že se Finové stali vzorem pro další generaci kapel, začínajících po přelomu milénia a hlavní mozek, frontman Tony Kakko (na pódiu působící jako splašený vlk, v reálu ovšem klidný, citlivý a přemýšlivý člověk) je již roky vyhledávaným umělcem, což lehce dokazuje množství všemožných projektů, jichž se pravidelně účastní.
Kapela se znatelně snažila vyhovět oběma svým posluchačským větvím, tedy těm, kteří si zamilovali starší, speedovější a přímočařejší tvorbu, i takovým, kteří adorují novou tvář plnou spíše klidnějších temp a spousty harmonických změn. S tím souvisí i produkční kabátek, který je moderní, ostrý, kytary dostaly opět více prostoru (hlavně v počtu rychloprstých etud), zvuk je celkově velmi dobře vyrovnaný s výrazně dunivou basou, takže celá nahrávka ve sluchátkách a kvalitních bednách krásně tepe.
|
Dnes je 2.5.2025, svátek má Zikmund
|
| SONATA ARCTICA - The Ninth Hour |
|
Hermes  |
|
Ok, takže Tony Kakko si konečně splnil svůj sen a natočil sólové album. To jako jemný odstín duševních pochodů autora nepůsobí vůbec špatně, navíc je od něj moc pěkné, že si občas vzpomněl na fanoušky své domovské kapely a přidal několik metalových momentek. Ale moment… dívám se na obal alba a nestačím se divit! Ono nejde o Tonyho sólovku, ale regulérní řadové album Sonaty Arcticy?? No v tom případě zde máme malý problém. To frontman Finů opravdu chce, aby fanoušci zkousli tolik pomalých pasáží, valčíkových temp a víceméně rockové vyznění desky? Aby se z nich stali chápaví a velkorysí posluchači, kteří automaticky přijmou Tonyho hudební vizi a ještě budou skákat nadšením? Tohle je zkrátka zádrhel nového alba, kde Kakko v podstatě zneužívá jméno kapely (a práci svých „podřízených“ muzikantů), ještě více překopává její původní základy a do zorané půdy sází rostlinky, jejichž okrasný půvab již neodradí ani takové jedince, kteří by při metalových tónech předešlých alb veleli k okamžitému útěku z poslechové místnosti.
Ještě více schizofrenně na mě působí skutečnost, že jako recenzent bych měl tento aspekt nechat víceméně stranou a „férově“ se soustředit pouze na hudební stránku. Učiním tak, avšak dodávám, že všechna níže napsaná slova (potažmo výsledné hodnocení) budou mít v závěsu tuto „nevyřčenou“ větu: „Není to špatné, ale bylo by lépe, kdyby vše vyšlo jako zpěvákovo sólové album.“ Pravda totiž je, že se deska „The Ninth Hour“ (víceméně) povedla. Proniknutí do jejích tvůrčích zákoutí ovšem vyžaduje trpělivost a rovněž vnitřní zklidnění, které posléze souzní s obecně pozvolnější náladou díla, a to nejen hudební, ale rovněž lyrickou. Tony se zabývá jednak závažnými existenciálními tématy, jednak oslavuje život v jeho elementárně-duchovní podstatě, nicméně tak nějak po finsku, kdy je v refrénu písně (a zároveň zdařilého videoklipu) „Life“ ukrytý stejný podíl radosti jako melancholie. Účinek je však značný a skladba působí téměř ozdravným dojmem (zejména ve chvíli chorusových popěvků), na rozdíl od úvodní a lehce rozpačité položky „Closer To The Animal“. Dvakrát nestrhne ani „Fairytale“, následný song „We Are What We Are“ ale kvalitativně navazuje na „Life“ a ještě přidá na prokřehlosti, která jde ruku v ruce s pečlivou a atraktivní stavbou písně (nechybí romantické píšťaly, jakoby vypadlé z Tolkienovy elfí krajiny). V „Till Death´s Done Us Apart“ si vyloženě užívám pěvecké hrátky, „Among The Shooting Stars“ díky chytlavým tónům uteče rychle jako letní období ve Finsku. No a pak zde máme spídovku „Rise A Night“, které se plně vrací k produkci prvních alb. Tony jakoby jí chtěl naznačit: „vím, že jsem už úplně někde jinde, nicméně nezapomínám na ty fanoušky, jejichž (finanční) přízeň mi výrazně pomohla k cestě vzhůru.“ To je sice hezké, jenže tento track působí jako „pěst na ucho“, nešetrně narušuje okolní dění a přestože není vůbec špatný, je lepší si jej pouštět osamoceně nebo jej v počítači rovnou přidat jako „bonus“ k některému z prvních čtyřech alb. Poté přijde kompozice „Fly, Navigate, Communicate“, což je můj osobní favorit díla. Také na tento kus přitom plně sednou slova o postupné náklonnosti, zpočátku mě nechával – podobně jako celé album – vcelku chladným, nyní se vyloženě těším na jeho poslech, zejména refrénové části, která působivě úsporným způsobem vytváří velkou harmonikou slast. Baladicky vedená „Candle Lawns“ oproti tomu využívá lacině líbivý klávesový motiv, přesto (proto) neselhává a není vyloučeno, že pokud bude na blízku vaše přítelkyně, možná se k vám bude chtít zničehonic přitulit (tak sugestivně nasládle píseň zní). Pokračování hitu „White Pearl, Black Oceans“ začíná motivem v podstatě kopírujícím titulní znělku seriálu „Bratrstvo neohrožených“, více než desetiminutové dění je nicméně poplatné aktuálnímu Tonyho rozpoložení, původní skladbu připomíná pouze spídová pasáž, přičemž o citlivosti jejího vsazení do kontextu songu bychom opět mohli lehce pochybovat. Závěr alba pak přináší další „ploužákové“ tempo, opus s názvem „On The Faultline (Closure To An Animal)“ ale nepřináší nic významného a vlastně definitivně podtrhne velmi pravděpodobnou zmatenost posluchačské obce. Fandové prvních desek zde (opět) přijdou víceméně zkrátka a jediný přímý pozdrav v podobě songu „Rise A Night“ si naopak můžou přeložit jako dráždivé rýpnutí, umocňující stesk nad tím, že i když by Tony v pohodě mohl, už nikdy takto skládat nebude. Osobně si nemyslím, že je to problém, autor Sonaty je – zhruba od té doby, kdy zkrátil vlasy a kolem krku si omotal šátek – zkrátka někde jinde a je nutné se s tím smířit. Jenže Kakko se významněji odklání také od podstaty neo-Sonaty z posledních (dejme tomu) deseti let. Mně osobně sice jeho aktuální „rozněžnělá“ poloha nevadí a vítám jí více, nežli mnohdy vyloženě protivné hudební eskapády minulých studiovek (např. song „Shitload Of Money“), nicméně jedním dechem dodávám, že by Tony mohl svůj tvůrčí progres aplikovat s větší úctou ke svým příznivcům, vždyť pokud to takhle půjde dál, za pár let nezbyde po metalu ani stopy a ze Sonaty Arcticy se stane emo-rockový spolek jako stvořený pro rádiovou produkci. . |
| Pagan 7,5/10 |
www.sonataarctica.info |
| Vydáno: 28.10.2016 Přečteno: 6406x |
počet příspěvků: 46
| Titulek: | Příspěvek: | Datum: | Jméno: |
| Po tech prechozich... | 6. 12. 2016 3:34 | RayeR | |
| Luiz, T-rex: díky... | 4. 11. 2016 8:37 | GNT | |
| Co se týká textu,... | 3. 11. 2016 23:02 | luiz | |
| Tak mě třeba... | 3. 11. 2016 15:11 | t-rex | |
| Anonim: pro mě ne,... | 3. 11. 2016 9:47 | GNT |