Doba poloviny devadesátých obecně přála reunionům sestav, které v osmdesátých letech slavily úspěchy, ovšem hudební revoluce počátku devadesátých let pro ně byla takřka smrtící. Proto se do Van Halen po ztroskotání sólové kariéry vrátil zpěvák David Lee Roth, Vince Neil se opět spojil se svými kumpány z Mokré čtvrti Mötley Crüe, Ozzy Osbourne se pomalu chystal k turné s Black Sabbath a Blackie Lawless oznámil, že se do W.A.S.P. vrací kytarista Chris Holmes. Po něm zajisté nejviditelnější člen spolku, už jen kvůli dříve zmíněné roličce ve filmu „The Decline Of Western Civilization II.: The Metal Years“. Ovšem taky opilec prvního řádu, jehož problémy s alkoholem přibyly v osmdesátých letech do toho výbušného tyglíku, který jej vystrnadil z prestižního kytarového postu.
Pro Blackieho byla doba triumvirátu „The Headless Childen“, „The Crimson Idol“ a „Still Not Black Enough“ ostatně také minulostí a Holmesův návrat přesně zapadal do jeho nového konceptu. „Dost bylo filozofování,“ tvrdil tehdy v rozhovorech, „W.A.S.P. jsou zase ten nejodpornější cirkus, největší rock n`rollová show světa.“ Svá slova podpořil důkladně vykreslenou pódiovou show, při níž dojde opět k výtryskům kečupové krve a nově by mělo dojít i na znásilnění jeptišky. Lawless se netajil svým obdivem k Marilynu Mansonovi, který v polovině devadesátých let, po vydání svého vrcholného díla „Antichrist Superstar“, byl jasným kralevicem shock rocku. Když si pak s Blackiem zazpíval dávný hit „Animal (Fuck Like A Beast)“, básnil Lawless o společném turné.
K tomu nakonec nedošlo, protože Manson vztekle odmítl nabízenou pozici předkapely, ovšem spolupráce s ním a pletky s Trentem Reznorem měli na Blackieho zásadní vliv, který rozhodl o dalším směřování W.A.S.P. Opět s Holmesem ve dvojici a pod citovaným vlivem slavného válečného filmu „Apocalypse, Now!“ z roku 1979 se pustil do tvoby nového materiálu. To trvalo od konce roku 1995, kdy byl Holmes oznámen jako náhrada za Boba Kulicka, a protáhlo se až do prvních dnů roku 1997. „Nechceme stát v šedém zástupu kapel. Chceme být co nejodlišnější,“ hulákal tehdy Lawless a jeho slova měla, jak se později ukázalo, dvojí význam. W.A.S.P. se s novou deskou „Kill Fuck Die“ nejen odlišili od ostatních kapel (což ostatně bylo tak vždy), ale také toho neměli ani moc společného s vlastní minulostí.
Čekalo se mnoho. Nejvíce se sázelo na návrat k třeskutému rock n`rollu prvních dvou, tří alb, ovšem už mohutný elektronický atak úvodní skladby „Kill Fuck Die“ dal jasně najevo, že tady se bude hrát na zcela jinou notu. I když právě „Kill Fuck Die“ a možná ještě tak „Take The Addiction“ a „Wicked Love“ svou melodikou, leckde skrytou za industriální nánosy, připomínala klasický Blackieho rukopis, většina skladeb sázela na úplně jiný efekt. Pryč byla klasická Holmesova sóla, jeho melodické vyhrávky, i Lawlessovy stadionové refrény. Prvotní byl zvukový efekt, který byl mnohem agresivnější a špinavější než všechno, co do té doby W.A.S.P. vydali. Nejvíce je toto cítit ve dvojskladbě „Fetus“ a „Little Death“, která se pohybuje až někde za hranou brutálního šílenství, kde už efekty přehlušují hudbu samotnou.
Lawlessovo motto: „Zelenou mají kapely, které se s tím moc nemažou“ zde dostává tak nový rozměr, když „Kill Fuck Die“ sice zapadá do konceptu doby, kdy největší úspěchy slavily opravdu tvrdé a temné kapely, ale zároveň představuje W.A.S.P. jako partu, která umí zahrát moderně. Ovšem věc má i druhou stránku a tou je fakt, že celá deska působí i po letech nepřístupně a až moc sevřeně. Tomu nahrává i fakt, že album nemá prakticky žádný vrchol, o hitovém singlu ani nemluvě. To je pravděpodobně její největší nevýhoda, protože i nejprve slibně se rozjíždějící závěrečná „The Horror“ s vkusným orientálním začátkem se nakonec zvrhne do jakési nekontrolované smrštiˇ, poháněné maniakálními vykřiky a směsicí zvuků.
Dnes je několik pohledůˇ, jak se lze na „Kill Fuck Die“ (původní název „Asylum“ byl zamítnut na poslední chvíli) dívat. Bylo by jednoduché ho šmahem odvrhnout jako nevydařený experiment, ovšem tak tomu rozhodně není. Na druhou stranu to ale není deska, která by byla nadčasová, protože její poslech dnes působí poplatně době svého vzniku, zejména svou náladou a použitými elektronickými vymoženostmi. Na desce lze ocenit odvahu kapely, která se rozhodla jít novou cestou, i když ji hodně rychle zavrhla. „Kill Fuck Die“ totiž zoufale propadlo a i když z dnešního pohledu tvoří na dlouhou dobu poslední skutečně vzrušující dílo kapely, je finální hodnocení kvůli všemu výše zmíněnému přece jen o něco nižší.
|
